Colours of Ostrava, den druhý (18.7. 2014)

Nový den začínám sprchou, na kterou si vystojím hodinu frontu. 

Padampam ššš. 

Neřeším a těším se na souboj Komediografu a Sklepu. 

Lístky do Gongu nemám, obrazovka před ním ale bohatě stačí. Je poledne, vedro a pomalu, ale jistě si spaluju ramena. Na střídačku se předvádějí oba soubory, pro mě ale vyhrává Sklep. Komika Komediografu je přitroublá a využívá prvoplánových fórků. Tanec jazyků, pivní rozcvička, provařený Liška. Navíc chyběl můj oblíbený Marek Daniel. "Sklepní" komika je daleko promyšlenější a o úroveň výš. Obojí ale o dva dny později převálcuje VOSTO5 (o tom potom).

Jo a jestli si slečny, které seděly za mnou, myslely, že když na chlup přesně (i se snahou kopírování dikce) zopakují po herci (nejčastěji po Liškovi) každou větu nahlas, tak to bude vtipné. Hmmm. Nebylo a nebude nikdy. Gratuluji, řadíte se na můj seznam potenciálních dárců orgánů hned po zásadně v divadle uprostřed hry tyčinkami šustících sekretářkách v klimakteriu.

Stín, Burfi a pak holčičí porozchodová (mnou vymyšlený geniální přívlastek, cha) Ille na Radegast stage. Texty jsou převážně o nešťastné lásce, ale nejde o žádné patetické hrůzy. Je to namíru ušitá poetika pro hlavní interpretku Olgu Königovou, což je pochopitelné, pač si ji i sama šije. Trochu ostýchavě, ale upřímně se zpovídající skromná holka ve skříni s pěkným hlasem. Kapela hraje jako z desky svůj jemný popík. Víc impra by neuškodilo, nicméně pár mých oblíbených songů zaznívá tak nějak čistě. Takže? Víceméně spokojenost.

Přecházím na hlavní ČS stage, kde hrajou dánští The Asteroids Galaxy Tour. Docela se na ně těším, jenže jim uškodilo vystupování za bílého dne (nebála bych se je dát místo noční ZAZ). Jako takové partysong kapele by to mohlo hodně pomoct. Ale jak se každá párty jednou omrzí, omrzí se i tahle novodobá ABBA. Po chvíli mě jejich retro popová diskotéka přestává bavit, nové písničky nefungují moc dobře, chybí víc kytar a navíc nehrají moji oblíbenou The Sun Ain´t Shining No More a vůbec...prostě bohužel. Nicméně zpěvačka Mette má geniální hlas a geniálně intonuje, to zas jo.

Jdu na AM stage, vystupuje tu Charles Bradley. Nejdřív hraje kapela a vytváří pompézní antré pro pompézní příchod černošské soulové hvězdy, jež se stala hvězdou nedávno, až v pozdním věku. Náhle přichází. Elvis hadra, obleček s našitými démanty, vykukující pupek a vlnící se boky starce. Ale tak jo, děda si toho dost prožil, teď si za svůj těžký život vybírá daň. Ale náležitě. On se jde dokonce převlíct a zase se s famfárou a za bouřlivých ovací vrací. Ale tahle paráda u dokonalého soulu, který chce navodit autentickou atmosféru 60. let, být prostě musí. Navíc si myslím, že Bradley žádnou extra pózu na sílu nedělá. On si to fakt užívá svým vlastním způsobem a posluchači zároveň předává kus sama sebe, jestli ne teda úplně své všechno. O upřímnosti svědčí jeho výraz, v němž se odráží žal i štěstí zároveň. Taková ta černošská lítostivá srdečnost.

Nic nehraje a s hlasem požehnaným od Boha předvádí šou a já si ji strašně užívám. Na závěr jde k lidu, objímá se úplně s každým, pláče, že musí jít, děkuje... i já jemu a Zlatě, že ho přivezla.

Jen dodám, že jeho kapela Extraordinaires hrála fantasticky!

Čajovna. Tabák škrábe, obsluha se mračí, achjo, když škrábe tabák, tak to není dobrý. Ale za chvíli vystupuje Emiliána Torrini, takže je to dobrý.

Čas neutéct (jeden takový osobní popich), jít ke stejdži a pak už jen obdivovat něco tak trochu nadpozemského. Emiliána má islandsko-italské geny a žije v Anglii, tuším. Zajímavá směs a zajímavá je taky její hudba. „Zajímavá“ je ale slabé slovo...Víte, já ji znám už delší dobu, věděla jsem, že to bude skvělé, ale ona zpívá přímo božsky. Je jemná a živočišná zároveň. Elektronika hraje nenásilně, aby nerušila její líbezný hlas. Přenáší mě do islandských krajin nebo do nitra duše zasněné dívky a jindy zase do zcela otevřeně se radující duše holky. Příjemný elektrofolk jako brnkání na harfu přechází v reggae rytmus v písni Me and Armini, dojde i na silnější projev a hlasové experimenty, vydolované až odněkud z vřídla daleko na severu. Jo, vřídlo na severu, to je ono, mrazí to, ale ještě více to hřeje and my heart is beating like a jungle drum.

Krásné.

No, lid už se kupí na hlavní ČS stage, protože tady vystupuje miláček publika, Francouzka ZAZ. Na ni se prostě musí že, protože ZAZ je sluníčko a když tu poprvé zpívala, tak vyšla duha, bla bla bla...Teď mě klidně proklejte, ale odešla jsem po chvilce pryč. Jo jo, blbá jsem...jasný. Vysvětlím.

ZAZ jsem objevila mezi prvními. Ještě dřív než ty. Naprosto si mě získala svým projevem, kdy hrála pouliční šansony a vynikal její úžasný sytý hlas v komorních hudebních aranžích. Její první koncert na Colours byl mimořádný (i když odehrán s celou kapelou, což je horší, než když zpívá jen s pár nástroji akusticky), byla hravá a roztomilá. Jenže ona se vrátila hrozně brzo. Chtěla zopakovat svoje jedinečné vystoupení, které si pořád pamatuju, ale to už zopakovat nelze, protože bylo jedinečné. Zase sázela na motivační kulervoucí citáty, hru s publikem a zase se nenaučila anglicky. Co mě štvalo nejvíc, bylo to, že vlastně zpívala docela špatně, protože dělala čičoviny na podiu, místo aby se víc soustředila na hlasový projev. Jejího Je Veux jsem už přeposlouchaná a nové album, přiznejme si to, je natočeno pro dolnolutyňskou pouť. Je hrozné. Přenášet šansony, jazz a fran. živelnost na obří pódia a dělat show? Nejde to. Za mě opravdu ne. Prosím, ZAZ, vrať se zpět ke komornějším koncertům.

Jsem naštvaná. Nic. Jdu na MØ a vypadá to, že budu i ve stanu usínat nasraná. Není to chyba Dánky, ale moje. Nerozumím elektronice, takže se asi zřeknu jakéhokoli komentáře. Nemám na to buňky, jen vidím nepěknou gymnastku na pódiu, pařící lidi a slyším divné zvuky.

Tuc tuc.

Nebudu zůstávat jen proto, protože MO je v kurzu. Jdu na Belleruche na Agrofert stage.

To se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí dne, týdne, měsíce!!!

Elektro blues a soul z Londýna. Jsou tři; Dj, basák a zpěvačka Kathrin deBoer s úžasným, takovým tím swingovým, hlasem. Parádní a originální kombinace, parádní zvuky, parádní melodie, parádní rytmus. Už je zřejmě nikdy neuvidím, protože si dávají dlouhou pauzu. Došlo mi, že je znám už takových pět let, ale zapomněla jsem na ně. Teď se připomenuli tím nejlepším způsobem - živým vystoupením. Suverénní, svižná a anglicky elegantní muzika. Zapařila jsem jak nikdy! Nutno říct, že sami interpreti byli z Colours upřímně nadšení. I na fejsbuku tento festival vynesli do nebes. Pořád si nás fotili a prej že nic takového ještě nezažili a to už hráli všude možně.

Tak nakonec odcházím spát spoko. Aspoň že tak.