Colours of Ostrava, den třetí (19.7. 2014)

Stojím ve frontě na pánskou sprchu. Je kratší. Podezřelé. Jsou tu ale i ženy, tak neřeším.

Vstupuju do na pány s vědomím, že sprchkout zde vypadá stejně jako ten dámský, takže zrcadlo, umyvadlo a sprcha s pohyblivou hlavicí.

Žiš!

Zrcadlo a umyvadlo chybí. Na zemi bahno, čumím přímo na kovový čudlík ON/OFF a hlavice se vyjímá samozřejmě napevno nade mnou.

Sakra, sakra, sakra. Ok. Nevadí. To zvládnem.

Žiši! Jo, dám si jednu ledovou sebevraždu, prosím, není nic lepšího, než si takhle po ránu umřít.

Regulérně hovořím sama se sebou, komentuju odtok špinavé vody sprchujícího se kolegy odvedle, omývající také má chodila. 

Prosím, ať ten týpek nemasturbuje. 
Nebudu na to myslet, povídám pavoukovi naproti. Rychle ven, panebože.

Venku počasí Sahary.

Odcházím na Colours.

Začnu v Gongu. Na diskusní scéně Reflexu probíhá ostravská Pecha Kucha. Co že to je? Prezentace děl výtvarníků, grafiků, architektů a dalších umělců, jenže ne jen tak ledajaká. Mají k dispozici prezošku s, myslím že, deseti slidy a u každého slidu se musí zdržet max deset vteřin. Takže jde o svižné a stručné představení tvorby, které diváky nemá šanci nudit. Nejvíc mě baví nerdi z agentury Madeo. Údajná „nepřipravenost“ zdá se býti vtipná v kombinaci s jejich nerdskou vizáží a nerdským nezáměrným humorem. Vymysleli mobilní aplikaci jakéhosi budíku, který vám ubírá z účtu prachy, pokud skutečně nevstanete. Ty peníze nejdou na konto žádné nadace, ale do kapes Madea, jak sami vystupující zcela upřímně přiznávají a baví tím celý sál. Zajímavá byla grafická designerka Veronika Holíková z UTB s jejími minimalistickými nápady a úplně nejlepší výstup předvedla Vendula Chalánková. Upřímně se směju dětinskému projevu a žasnu nad jejími „zvrhlostmi“. Mrkněte se sami. Výživný začátek.

Pokračuju na Moving stage, kde bude divadlo VOSTO5. Vstupuju do šapitósauny, ale se skvělým ledovým ciderem se to dá. Na Souboj Titánků je narváno. Všichni se skvělé baví. Slovní komika s minimem sdělnosti, prvky improvizace a aktualizace. Lidi se řehtají, rádi reagují a na závěr se tleská ve stoje. Skvělé! 

Jdu se na chvíli uklidit na Agrofert stage. Hraje tu duo Matřeská.com. Ideální podkres k bulgurovému salátu. Ne počkat, ani to ne. Holky nejsou vtipné, i když se o to snaží skrze stylizaci do role cool matek. Ubohým způsobem propagují ženskou emancipaci. O hudbě nemluvím, je špatná a nudná.

Vraťte se raději k plotně.

Spravím si chuť na Radegast stage. Vystupuje tu Bára Hrzánová a má kolem sebe fajn mužský, z toho dva mladíčky. Ona sama buší na bonga nebo fouká na harmoniku a zpívá fajn písničky líp než obstojně.

Čokočokočokočokočokočokočokočokočokočokočokočokoláda stééékááá, horká samba mě svléká.

Kubánské rytmy, vše bez trapných keců a s velkou dávkou pozitivní energie. Sympatie, přirozenost a také intelekt z Báry přímo číši. Super baba. Asi tak nějak si představuju formu ženské emancipace, Báro a Leňo.

Na chvíli si odskočím na Poetickou scénu. Ostravští básníci a básnířky tu čtou své texty za hudebního doprovodu, přitom muzikant a básník se dopředu neznají, jsou k sobě vybráni losem. Stíhám dva výstupy. Trochu déle mi trvá, než se zcela ponořím do okamžiku, abych vnímala jen kombinaci textu a hudby. Místy vznikají zajímavé pasáže.

Poetická scéna je umístěná v Novém světě techniky. Třetí patro, zapadlá tmavá místnost (ale skvěle vybavená). Vyklidňující a tiché místo, které dalo vyniknout tichému slovu (popř. i tiché hudbě). Chválím, ale já raději lidský rej, proto odcházím předčasně na Iyeoku.

Jo a ještě k tématu, které otevřel Ivan Motýl, jenž si stěžoval, že vystupujícím nebyl dopřán  adekvátní servis i s honorářem. Literatura není takový byznys, jako je hudba, Hruška ani Motýl (tahle jména píše sám život) nepřilákají na Česká spořitelna stage 40 000 tisíc lidí, ba ani stovku. Poeti dostali vstupenku a možnost ukázat se širokému spektru lidí. Nejde o mainstream, jde o sdílení hůře sdělitelného a to není masové a monetární a je to tak dobře. Tečka.

Americká básnířka a muzikantka Iyeoka původem z Nigerie na AM stage mě trochu zklamala. Její R and B soulová deska Say Yes Evolved je úžasnou náloží smyslnosti, ta se však naživo nějak vytratila. Možná to bylo tím vedrem nebo já nevím čím, ale neoslovila mě. Místy špatně intonovala a zdálo se mi, že během koncertu došlo k několika chybám, zejména k nesouhře kapely a zpěvu. Nevím, no.

Proměňuju rezervační tiket v Gongu za vstup na koncert Islanďana, skladatele Ólafura Arnaldse. Nejdřív si nahrál na tablet jednotný tón hlasu všech návštěvníků koncertu, pak ho přehrával a na tento monotónní základ začal nabalovat své klavírní umění. Křídlo, smyčce a elektronika. Snové a emocionální krásno doplňuje vkusně minimalistické nasvícení scény a projekce. Svou jinakostí rozeznatelná severská hudební poetika mě vyprovází z hlasitého bytí plného lidí, langošů a pecí, abych se ponořila jen do sebe. Zkoumám svoje pocity a Ólafur mi k tomu pomáhá. Sofistikované a křehké.

Utíkám na Johna Granta, ten mezitím rozeznívá AM stage. Dost dobrý, byť jeho hudba celkově moc bolí. Homosexuální identita nepřijatá věřící rodinou, drogy, chlast a na závěr AIDS. Uf, trochu moc na jednoho člověka. Jeho písničkářství se místy přetavuje ve velkolepou bolestnou elektro sonátu - pomyslný vrchol, kterému dominuje Grantův mužný hlas, aniž by se zachvěl. Naráz se zase vše vrací do poklidnější, ale temné, polohy.

 

Následuje Robert Plant and The Sensational Space Shifters. Co k tomu dodat. Já myslela, že mě to nebude bavit. Že je to na mě moc staré...a pak už jen čučím, popř. tančím. Plant má v sobě pořádný kus elegance, i když je to rocker, ale nemůžu si pomoct. Publikum dostává nášup v podobě dynamického playlistu. Nezeppelinské písně jakoby kroužily kolem jádra, a až při takové Baby, I am gonna leave you se jádro skoro až na konci songu rozbíjí a já taky. Na atomy. A brečím u toho zas jak kráva. Odmítám gandžu odvedle a místo toho si užívám poctivou Muziku.

Tak, Ba-a-stille. E-o, e-o. Vítěz Brit Awards, hudební naděje...Stop. Stačí. Hudba jde asi kytek. Víte, co to je? To je sračkoidní nic, plané, bez chuti. Oni nehrají vůbec nic a tomu nic nepomáhá ani přerývaný jekot mutujícího mláděte. Nuda a nic. Nic a nuda.

Nic, odcházím.