Nereaguju výhradně na toto internetem šířící se video
o tom, jak na FB nikdo nepíše, že je nešťastný. Ale v plánu se upřímně
vyzpovídat, jak je můj život v lecčem dost na hovno, mám už dlouho. Vážně.
Tak kde začít?Asi od základky.
Touha mít samé jedničky mě držela víceméně
i na gymplu, jenže až ve čtvrťáku mi došlo, že nemusím mít z fyziky dvojku
a že trojzubec je vlastně dost dobrá a vizuálně pěkná známka.
Výběr oboru na VŠ? Katastrofa. Ale jak můžu
v devatenácti, sakra, vědět, co se sebou dělat? Na žurnu mě nevzali kvůli
výsledkům SCIO (percentil 70, ale sorry, já zapeklité příklady z matiky za
minutu prostě vyřešit neumím, zvlášť když kolega vedle tak nesnesitelně funí),
ale myslím, že by mě to stejně po delší době přestalo bavit a nebyla bych dobrá. Další možností bylo jedině „něco na fildě“. Kam taky jinam s ekonomicky
neperspektivním, k humanitním studiím inklinujícím, bláznem.
Dva obory -
bohemistika, ZSV (jednou provždycky, tato zkratka znamená základy společenských
věd). Dřina, pot a slzy. I když mě prvák bavil, dost mě ničil a další roky mě
postupně zdecimovaly. Vysoké škole bych tak chtěla poděkovat pouze za přátele
tam nelezené, za změnu v přemyšlení (můžu za relativizaci všeho vůbec děkovat?)
a za kulturní rozhled.
Na druhé straně stojí nesmysly, nesmysly a do třetice
nesmysly. Otravné úkoly, požírači potenciálně smysluplně stráveného času,
tisíce a tisíce stran obskurních textů a nejlepší léta strávená v poloze "stařenka u lampičky ve čtvrtou hodinu ranní". Nad čím? Nad staroslověnštinou a bichlí
novověké filosofie se všemi těmi transcendentními jsoucny, o kterých bych teď
uměla říct asi jen tolik, že to určitě nejsou žádní pokémoni.
Ještě že fungovala dělba práce: „Uděláme společné výpisky.
Každý padesát stran. Do týdne.“
A kde je radost z poznávání? Ta se vytratila rychle. A
úplně a zcela zmizela po státnicích v bakalářském stupni a tady už se
dostávám k jádru pudla.
Neříkám, že záchvaty hysterie, ať už se projevovaly plazením
se po zemi v křečích, sežráním maxi Milky za pět minut, protože cukr a vůbec
jídlo je kamarád, či řvaním na otce, ať si laskavě ztiší televizi, před
státnicemi neproběhly. Proběhly. Ale během státnic, kdy se řeší různé otázky a
probíhá důkladná sebereflexe (co když to nedám; fakt je ta komise tak strašná;
a to jako tři roky dřiny zmizí někde v propadlišti Filipové dějin;
pamatuju si vůbec něco, co když se ztrapním; jsem pomalá; přibrala jsem a
vypadám jak troska; nemám čas na to, co mě fakt baví; proč to dělám), se
hysterické výlevy kulmují do, řekněme, velmi, velmi, velmi nepříjemné polohy.
Ne každý je po psychické stránce slušně vybaven obrněním vůči nepříznivé
frontě. No jo.
Nicméně povedlo se. Nastoupila jsem do magisterského stupně
se specializací na učitelství výše uvedených předmětů pro SŠ, ale pod vlivem
chatrného psychického stavu a zhnusení, kdy mi i z uší tekla žluč proudem,
jsem začala razit jinou taktiku. Ne zvládnout vše a ještě k tomu co
nejlépe, ale, teď mi promiňte, srát na to. Ano, M-R-D-A-T!
Podaří-li se, ok. Nepodaří? Taky ok. Jenže…
Co se týče školy a mého profesního rozvoje, začalo mi být
vše jedno. Nechtěla jsem už prožívat pro mě tak příšerné vypětí. Netoužila jsem
po ničem jiném než po vnitřním klidu a chtěla jsem naopak začít žít – ne
uvnitř, ale venku!
Jak to skončilo? Naprosto patologickým odkládáním všech
povinností. Pomalu ale jistě vše ústilo k chronickému stavu a tam to taky
vyústilo.
Co se týče školy, scénář je jasný. Rychlonačítání, seminárky
dělané nikoliv během týdne, ale na hodiny. Tik-tak. Dodělávání práce přímo ve
škole a tato „díla“ pak, ještě navlhlá
z tisku, odevzdávaná za pět dvanáct. Check.
Učení na poslední chvíli střídá jen čtení na poslední
chvíli, někdy se neučím vůbec. Jo, tak drzá jsem. Samozřejmě že to nevyšlo, ale
vyšlo to na podruhé.
Check.
Však pohoda, ne? Byla by, kdyby se tyhle principy nepřenesly
na každodenní (ne)činnosti.
Jak to vypadá v praxi? Z pokoje se stává brloh
s roztahanými krámy, mytí nádobí odkládám a pokud možno ty hrnce nemyju
vůbec. Chodím všude pozdě, vlaky stíhám jen se zavřenými závorami a u toho se
pudruju. Doma není čas, protože se potřebuju vyspat. Jako bych doháněla všechny
ty probděné dny z bakaláře. Říkáte budík? Tak jako ho pokaždé nastavím,
tak ho i zaklapnu. Pokládám jej tedy nastavený daleko od postele. Nezabírá
to. Vstanu, zaklapnu a vracím se zpět do vyhřátého pelechu. Mimo peřinu se
totiž dějí hrozné věci. Mám na to právo!!!
Když nespím, tak surfuju, sjíždím timeline nahoru dolů,
nahoru dolů, nah.... Zas a znova. Nic nového, jen můj tupý výraz a už potřetí video
s želvím orgasmem. Infikovaná od hlavy až k patě.
Pomalu si začínám uvědomovat, že mám problém.
Kdy jsem narazila? Vzhledem k tomu, že jsem přestala
otevírat školní maily, protože školní mail není kamarád a navíc se ho bojím
(nekecám), jsem nedostávala upozornění o zrušených hodinách, úkolech a taky od
vedoucí mé diplomové práce. To už bylo hardcore.
Ťuk ťuk? Ne, neotevřu.
Lžu mámě o tom, že na tom makám. Planě slibuju vypracované
otázky, pač já si fakt myslím, že to všechno zvládnu, multitasking přece
funguje.
Ne, nefunguje.
Vymýšlím nouzové plány.
Ne, nefungují.
Co teď? Zapínám Candy Crush Sagu a pak pivo. Máš vůbec čas?
Jasně že mám. Nemáš školu? Mám to na háku.
Odpovídám politá studeným potem, což
samozřejmě znamená jediné, že to na háku nemám ani trochu. Jen všechno ignoruju,
ale mezitím to někde dole klíčí a roste.
Výsledek? Lednové státnice z pedagogiky, pět dní
čistého času (no way)…jenže já to dala! Jsem boží haluzácké děcko.
Vstaň, dělej! Ne fakt, teeeď, pojď, tři, dva,
jedna…Dennodenně.
Často si teď pouštím tenhle song, kde Alex Turner zpívá I want to grab both your
shoulders and shake baby, snap out of it…V návaznosti na to si představuju, že se mnou někdo třese, aby to ze mě dostal.
Jo, motivuju se různě, ale máloco zabírá.
Nejaktuálnější stav? Pomalu se dávám dohromady. Začala jsem
běhat, takže sport je kámoš, ne cukry, Petro, pamatuj na to. Úspěšně jsem
udělala druhé, jarní, státnice ze ZSV (všichni už víme, co to znamená) a ty
třetí, poslední, nejstrašnější, si nechávám na únor. Musím, kvůli diplomce.
Pomalu ji píšu a hledám si práci, brigádu zkrátka něco na částečný úvazek,
abych měla čas věnovat se posledním státnicím (opakuju, musím pomalu). Ale
v Ostravě fakt nemůžu počítat s tím, že budu dělat něco, co mě bude bavit
a naplňovat. Vlastně nemůžu počítat s tím, že pro mě vůbec něco zbude.
Taky se chci zdokonalit v angličtině, ideálně chci od září chodit do
jazykovky, protože bez AJ si fakt nevrznu.
Teď si říkáte, ty vole, tahle holka, to je fakt zatracený
nešťastný zfrustrovanec. Ne tak docela. Já jsem v podstatě velmi hepy.
Opravdu, podstatou jsem hrozně šťastný člověk, páč mám duši děcka. Nikdo jiný
se nedokáže nadchnout pro maličkosti, tak jako to dokážu já. Jo, svatořečení
drobností. Miluju kvalitní srandu, kamarády, rodiče (mám ty nej), umění, přírodu, Ostravu,
hudbu a už teď mě třeba zalívá tak neskutečně příjemný pocit, když vím, že brzy
bude nová deska Zrní. Pokud něčemu věřím, dokážu se nadchnout a pracovat pro to
velkoryse intenzivně a se zápalem, jenže spíš čekám, že mi takové impulsy samy
spadnou do klína, jako občas padají hvězdy.
Blbost. Musím zpoza té peřiny jednou pro vždycky vylézt.
Musím, pokud nechci umřít zaživa. Zatím vystrkuju jen hlavu, tak uvidíme.
PS: Jo a málem bych zapomněla ještě na jeden neúspěch. Jsem
single, nemám fajn férového muže (ideálně jsi to ty z vlaku, už
potřetí jsme se potkali a já furt nevím kam a odkud přesně jezdíš, kdo jsi, co
jsi, ozvi se). Jo, pochopili jste to, všechno je to psáno za účelem seznámení
se, počítám s tím, že si mě ten frajer najde, až se můj zpackaný život bude
mocně šířit internetem.
Ne? Tak ne.
Chci dobrou práci, co mě bude bavit (ideálně kantořina,
protože přes všechny těžkosti to může být jedna z nejinspirativnějších a
nejsmysluplnějších profesí vůbec), schopného chlapíka, syna s velkýma
očima, byt s vysokými okny a houpací síť. Jen jestli nejsem předurčená
svým mimoňstvím strávit svůj život s kocourem a do smrti si pouštět
Lovesong jen jako nezamilovaná či nešťastně zamilovaná, i když su také šikovné
děvče. Otázky, otázky a zase jen otázky…
Nic, jdu běhat.
