O hudbě

Téma hodnocení umění řeším asi tak dlouho, jako se o samotné umění, především o to hudební, zajímám, což už je vlastně docela dlouho. Někdy mi to nedá spát. Kde je hranice vkusu a kvality? Proč mám považovat slova vystudovaného muzikologa nebo praktikujícího hudebníka za zásadní?

Všechno je to vlastně otázka funkce hudby.

Pro mě je hudba v prvé řadě emocionální záležitostí, proto mám na háku, že ona kapela vybočuje z žánru a že se vzdaluje od své dosavadní tvorby a že je ve skutečnosti jednoduchá, podobně to totiž mohou vnímat „odborníci“ a extramegasuperhyper fajnšmekři. Já jsem ale jen laik s vyvinutějším hudebním sluchem, o čemž se neskromně domnívám. Zkrátka když to na mě působí, nedá se s tím nic dělat, je to tam, líbí se mi to (tím myslím opravdu líbí, nemyslím tím případ, kdy říkáme, že posloucháme Kronos Quartet jen proto, abychom byli přijati do intošského kroužku, srkali tam lungo a zajídali jej makronkou) a vypovídá to o tom, jaký jsem člověk.

Tak proč se píší odborné recenze (ne ty z Musicserveru a jim podobné bláboly s výpovědní hodnotou nula)? Pro kultivaci a rozšíření obzorů posluchačů a proto, aby byl odstraněn plevel.

Vypadá to, že si protiřečím, když výše vlastně tvrdím, ať každý poslouchá, co chce, pač hranice, co se komu líbí, má každý jinde. Jenže!

On existuje ten nejspodnější limit, co je banalita a co už ne. Základní umcaca, racaca, tududu rytmus, písně s podbízejícími se melodiemi a s plochým textem a taky hudba, která umí záludně maskovat, že jde přesně o onen umcaca rytmus a písničku s podbízivou melodií a plochým textem ... Ano, tohle všechno je srač** a je třeba na ni upozornit, protože určité záležitosti prostě potřebují omezení. Zvláště takovéto hudební braky.

Jde o to nabídnout posluchačům prostřednictvím recenzí a kritik impulsy k tomu, aby využili své dispozice kreativity. Já si fakt myslím, že poslech kvalitní hudby člověka kultivuje a často stačí jen chtít a zajímat se o nové zvuky. Váš mozek takové procvičování ocení. Představte si, že by všichni ti orioni přestali pouštět goťáky, biebry a zagorky. Byli byste nuceni poslouchat mnohem náročnější hudbu. Dost možná by pak Česko vypadalo úplně jinak-lépe, takže dramaturgové rádií jsou vlastně hudební fašisti, hm? 

Recenze a kritiky jsou tady taky samozřejmě proto, protože muzikanti potřebují odezvu od odborné obce. Ale!

Pokud jsou takové kritické texty jen libůstka jejich pisatelů, kteří pak mezi sebou vedou žabomyší války třeba o to, zda je album Atoms for Peace variací Radiohead, nebo do mě kérují, že jsem úplně blbá, když se mi líbí jen první tři desky R., tak je to špatně.

Je to o respektovaní hudebních hranic každého v rámci náročnější hudby.

Vynechávám zaujetí určitou hudbou v kontextu životních situací, to pak situaci ještě víc komplikuje...

Tohle všechno jsem napsala jako takové antré k popisu svých hudebních zážitků z Colours of Ostrava (já mám hroznou potřebu je sdělit). Tímto si vlastně odůvodňuju to, proč odejdu z koncertu ZAZ (ano) a podobně a vyprošuju si, aby mě za to někdo písemně lynčoval.

Takže hurá na můj osobní report.