Třeba léto má jen dvě přednosti – festivalovou sezónu a
počáteční zásoby sluneční energie, které, kéž by, v srpnu už vyčpělé,
zmizely. Modlím se za to. Dusno, mikročástice tlející v časoprostoru a já s nimi - nehybná, obklopená vyblitou variací na zelené luhy a háje…a
zpocená. Mozek nepracuje (možná se potí taky?). Léto je šeď, zima je mrtvá, jaro
příliš krátké. Královnou Krásy se stává Jeseň Fascinující.
To je babí léto, kdy svěží
ranní mlhy záhy mizí, aby pak slunce mistrně nastavilo světlo - sluhu lesku
pavučin. I ráno a večer teď dostávají docela jiný rozměr:
,,Jó, to jsou ty podzimní východy a západy."
Listí na stromech čeká, až přijde ten správný okamžik. Už. Co pád, to
tón, sytě barevný. Padá mi to do hlavy. Zvučná podzimní symfonie třese
kaleidoskopem mých emocí.
A naráz boj, po němž tu zbyl jen zmoklý pták na střeše. Otec
ho ještě neodstranil, ani to peří kolem. Koukám na něj zpoza okna obýváku, prší
a je zima…
Extrémní a naléhavá ukázka analogie k samotnému životu.
To umí jen podzim. V šedu mrholí, otvírám knihu, poslouchám Zrní...Tohle musí
to být rituál, tohle bude vždycky rituál…
