Nedávno jsem se zamyslela nad
dvěma vizemi. Docela dost úzko se mi dělá z představy uvíznutí v rouře.
Blíže načrtnu.
Jste v dlouhém, strašně
dlouhém, tobogánu, shora uzavřeném, akorát to dolů nejede samo, takže se
plazíte a navíc ani nevidíte ,,světlo na konci tunelu“. Nemůžete vstát, ani
máchat rukama nohama, jediné, co smíte, je křičet.
Druhá představa je úplně odlišná.
Ocitli jste se na poušti, bez oáz, klidně s láhví vody, vysoko skákat
můžete, jak je libo, ale stejně se mi z této vize dělá úzko...
Paradox je v tom, že tyto
případy navzájem zase tak protichůdné nejsou. Vlastně se shodují anebo jsou
soupodstatné v tom, že se jedná se o EXTRÉMY v bezvýchodném stavu, jehož
ukazatelem je právě nekonečnost dlouhé zúžené cesty a nekonečnost rozlehlého
prostoru, v němž pohled za horizont bude jeden a týž. A tak mě napadá, proč mě děsí
zrovna tyto konkrétní myšlenky…
No a protože jsem člověk a živoucí, rozuměj organicko-kulturní, život je pro mě primárním ukazatelem (a ne, není
to apriori božský princip v mém podvědomí), analogicky jsem tyto
vize přenesla do roviny běžného života, tak jak ho denně spatřujeme u
sebe nebo u sousedů.
První představa je případ životní
bídy, tedy málo peněz, nudná, špatně placená, práce, zvykový vztah
s partnerem, zkrátka hluboké a materiální strádání, při kterém si moc,
vlastně vůbec, vyskakovat nemůžete. Na druhé straně ona poušť
představuje neomezený zdroj finančních i jiných prostředků, výborně placenou
práci, při které se ani moc nenadřete, vyznáváte přitom polygamní vztahy
s těmi „nejkrásnějšími“, jíte v drahých restauracích a pijete jedině
takové víno, jehož cena za dvě deci vystoupá minimálně na 200 Kč. Zkrátka
můžete si vyskakovat tak vysoko, jak jen chcete.
Ale je tu problém, ani
v jednom případě nejste šťastní. Extrémně málo a extrémně hodně - obojí je
NEDOSTAČUJÍCÍ. V prvním případě chcete víc, ale to víc nikdy nemůžete
získat, jediné, co dostáváte, je frustrace. V druhém případě se vám dostane
všeho, víc už mít nemůžete. Ale co teď? Co s tak vyprahlým životem? Trochu nuda, hm?:-)
Osobně
nechci jíti ani jednou z těchto cest (i když v případě první si
většinou nemůžeme vybírat). Já volím cestu STŘEDU – tzn. mám
všeho akorát. Mám co jíst, jednou týdne můžu do kina i na nákupy, raduju se
z maličkostí a z MOŽNOSTI, že jednou třeba získám víc, než je můj
standard. Ano, mám radost z pouhé potence, protože život je potence, je to
očekávání v napětí, je to pružnost a dynamika ala “co asi přijde“.
Vyváženost nás nutí býti stále ve střehu a způsobuje pocit radosti, když se
přihodí něco pozitivního, ale i smutek, když se něco nepovede, tak jak jsme
chtěli. Dostáváme tak alespoň zkušenost, jejíž hodnota má pro naši existenci
nevyčíslitelnou cenu.
Snad jste
pochopili, o co mi šlo. A na důkaz toho, že mám pravdu, vám řeknu, že nejsem
první, kdo tohle tvrdí, jelikož sááám velikýýý Aristotelés neříká nic jiného.
V rámci jeho učení uvedu příklad, jehož správnost si hluboko uvnitř
intuitivně uvědomujeme, ruku na srdce, všichni.
Aristotelova
etika: nejprve se musíme co nejvíce dozvědět o daném problému, pak je třeba
zapojit rozum a identifikovat extrémy, správné jednání totiž nacházíme přesně
uprostřed nich.
Př. exces = milovat všechny ženy, nedostatek = nemilovat
žádnou, správná cesta = milovat JEDINOU!J
