Colours of Ostrava, den druhý (18.7. 2014)

Nový den začínám sprchou, na kterou si vystojím hodinu frontu. 

Padampam ššš. 

Neřeším a těším se na souboj Komediografu a Sklepu. 

Lístky do Gongu nemám, obrazovka před ním ale bohatě stačí. Je poledne, vedro a pomalu, ale jistě si spaluju ramena. Na střídačku se předvádějí oba soubory, pro mě ale vyhrává Sklep. Komika Komediografu je přitroublá a využívá prvoplánových fórků. Tanec jazyků, pivní rozcvička, provařený Liška. Navíc chyběl můj oblíbený Marek Daniel. "Sklepní" komika je daleko promyšlenější a o úroveň výš. Obojí ale o dva dny později převálcuje VOSTO5 (o tom potom).

Jo a jestli si slečny, které seděly za mnou, myslely, že když na chlup přesně (i se snahou kopírování dikce) zopakují po herci (nejčastěji po Liškovi) každou větu nahlas, tak to bude vtipné. Hmmm. Nebylo a nebude nikdy. Gratuluji, řadíte se na můj seznam potenciálních dárců orgánů hned po zásadně v divadle uprostřed hry tyčinkami šustících sekretářkách v klimakteriu.

Stín, Burfi a pak holčičí porozchodová (mnou vymyšlený geniální přívlastek, cha) Ille na Radegast stage. Texty jsou převážně o nešťastné lásce, ale nejde o žádné patetické hrůzy. Je to namíru ušitá poetika pro hlavní interpretku Olgu Königovou, což je pochopitelné, pač si ji i sama šije. Trochu ostýchavě, ale upřímně se zpovídající skromná holka ve skříni s pěkným hlasem. Kapela hraje jako z desky svůj jemný popík. Víc impra by neuškodilo, nicméně pár mých oblíbených songů zaznívá tak nějak čistě. Takže? Víceméně spokojenost.

Přecházím na hlavní ČS stage, kde hrajou dánští The Asteroids Galaxy Tour. Docela se na ně těším, jenže jim uškodilo vystupování za bílého dne (nebála bych se je dát místo noční ZAZ). Jako takové partysong kapele by to mohlo hodně pomoct. Ale jak se každá párty jednou omrzí, omrzí se i tahle novodobá ABBA. Po chvíli mě jejich retro popová diskotéka přestává bavit, nové písničky nefungují moc dobře, chybí víc kytar a navíc nehrají moji oblíbenou The Sun Ain´t Shining No More a vůbec...prostě bohužel. Nicméně zpěvačka Mette má geniální hlas a geniálně intonuje, to zas jo.

Jdu na AM stage, vystupuje tu Charles Bradley. Nejdřív hraje kapela a vytváří pompézní antré pro pompézní příchod černošské soulové hvězdy, jež se stala hvězdou nedávno, až v pozdním věku. Náhle přichází. Elvis hadra, obleček s našitými démanty, vykukující pupek a vlnící se boky starce. Ale tak jo, děda si toho dost prožil, teď si za svůj těžký život vybírá daň. Ale náležitě. On se jde dokonce převlíct a zase se s famfárou a za bouřlivých ovací vrací. Ale tahle paráda u dokonalého soulu, který chce navodit autentickou atmosféru 60. let, být prostě musí. Navíc si myslím, že Bradley žádnou extra pózu na sílu nedělá. On si to fakt užívá svým vlastním způsobem a posluchači zároveň předává kus sama sebe, jestli ne teda úplně své všechno. O upřímnosti svědčí jeho výraz, v němž se odráží žal i štěstí zároveň. Taková ta černošská lítostivá srdečnost.

Nic nehraje a s hlasem požehnaným od Boha předvádí šou a já si ji strašně užívám. Na závěr jde k lidu, objímá se úplně s každým, pláče, že musí jít, děkuje... i já jemu a Zlatě, že ho přivezla.

Jen dodám, že jeho kapela Extraordinaires hrála fantasticky!

Čajovna. Tabák škrábe, obsluha se mračí, achjo, když škrábe tabák, tak to není dobrý. Ale za chvíli vystupuje Emiliána Torrini, takže je to dobrý.

Čas neutéct (jeden takový osobní popich), jít ke stejdži a pak už jen obdivovat něco tak trochu nadpozemského. Emiliána má islandsko-italské geny a žije v Anglii, tuším. Zajímavá směs a zajímavá je taky její hudba. „Zajímavá“ je ale slabé slovo...Víte, já ji znám už delší dobu, věděla jsem, že to bude skvělé, ale ona zpívá přímo božsky. Je jemná a živočišná zároveň. Elektronika hraje nenásilně, aby nerušila její líbezný hlas. Přenáší mě do islandských krajin nebo do nitra duše zasněné dívky a jindy zase do zcela otevřeně se radující duše holky. Příjemný elektrofolk jako brnkání na harfu přechází v reggae rytmus v písni Me and Armini, dojde i na silnější projev a hlasové experimenty, vydolované až odněkud z vřídla daleko na severu. Jo, vřídlo na severu, to je ono, mrazí to, ale ještě více to hřeje and my heart is beating like a jungle drum.

Krásné.

No, lid už se kupí na hlavní ČS stage, protože tady vystupuje miláček publika, Francouzka ZAZ. Na ni se prostě musí že, protože ZAZ je sluníčko a když tu poprvé zpívala, tak vyšla duha, bla bla bla...Teď mě klidně proklejte, ale odešla jsem po chvilce pryč. Jo jo, blbá jsem...jasný. Vysvětlím.

ZAZ jsem objevila mezi prvními. Ještě dřív než ty. Naprosto si mě získala svým projevem, kdy hrála pouliční šansony a vynikal její úžasný sytý hlas v komorních hudebních aranžích. Její první koncert na Colours byl mimořádný (i když odehrán s celou kapelou, což je horší, než když zpívá jen s pár nástroji akusticky), byla hravá a roztomilá. Jenže ona se vrátila hrozně brzo. Chtěla zopakovat svoje jedinečné vystoupení, které si pořád pamatuju, ale to už zopakovat nelze, protože bylo jedinečné. Zase sázela na motivační kulervoucí citáty, hru s publikem a zase se nenaučila anglicky. Co mě štvalo nejvíc, bylo to, že vlastně zpívala docela špatně, protože dělala čičoviny na podiu, místo aby se víc soustředila na hlasový projev. Jejího Je Veux jsem už přeposlouchaná a nové album, přiznejme si to, je natočeno pro dolnolutyňskou pouť. Je hrozné. Přenášet šansony, jazz a fran. živelnost na obří pódia a dělat show? Nejde to. Za mě opravdu ne. Prosím, ZAZ, vrať se zpět ke komornějším koncertům.

Jsem naštvaná. Nic. Jdu na MØ a vypadá to, že budu i ve stanu usínat nasraná. Není to chyba Dánky, ale moje. Nerozumím elektronice, takže se asi zřeknu jakéhokoli komentáře. Nemám na to buňky, jen vidím nepěknou gymnastku na pódiu, pařící lidi a slyším divné zvuky.

Tuc tuc.

Nebudu zůstávat jen proto, protože MO je v kurzu. Jdu na Belleruche na Agrofert stage.

To se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí dne, týdne, měsíce!!!

Elektro blues a soul z Londýna. Jsou tři; Dj, basák a zpěvačka Kathrin deBoer s úžasným, takovým tím swingovým, hlasem. Parádní a originální kombinace, parádní zvuky, parádní melodie, parádní rytmus. Už je zřejmě nikdy neuvidím, protože si dávají dlouhou pauzu. Došlo mi, že je znám už takových pět let, ale zapomněla jsem na ně. Teď se připomenuli tím nejlepším způsobem - živým vystoupením. Suverénní, svižná a anglicky elegantní muzika. Zapařila jsem jak nikdy! Nutno říct, že sami interpreti byli z Colours upřímně nadšení. I na fejsbuku tento festival vynesli do nebes. Pořád si nás fotili a prej že nic takového ještě nezažili a to už hráli všude možně.

Tak nakonec odcházím spát spoko. Aspoň že tak.

Colours of Ostrava, den první (17.7. 2014)

Ráno se vzbudím s festivalovou náladou. Venku praží, je krásně.

Bude to dobrý.

Bude to dobrý, říkám si ještě ve stínu uprostřed fronty na stanové městečko, táhnoucí se podél zděné zastávky Důl Hlubina, do té doby, než dojdu do místa, kde zděná zastávka končí, a fronta se začně stáčet doprava, kam už dohlédnu a vidím další mimo stín čekající kilometr lidí.

Kurva.

Ok. Dvě hodiny čistého času. Stan pak postavím na šestý pokus a jdu.

Jupý.

Jakmile překročím hranice hlavní brány, ihned pozoruju znatelné změny areálu. Nová ulice Ruská vytvořila „promenádu“ se stánky a zkrátila mi cestu směrem ke Gongu. Paráda.

Dál na nic nečekám a jdu na Drive stage, kde hrají  Orkiestra św. Mikołaja. Dám si tři songy, zkousnu i polštinu, ale na víc nemám kapacitu. Orchestr trochu přikouřil lidovkám, ale písnička jedna jako druhá. Taková juchajda mě nebaví. Jdu jinam.

Po Ruské šlapu kolem Gongu na Agrofert stage, kde hrají američtí Kuroma. Mám napsáno: slibné. Inu, tak asi ano, ale když o tom píšu, dochází mi, že už si na jejich zvuk přesně nepamatuju. Hráli takový popmístyrock, ne špatný, ale bez ksichtu, jak se říká. Spojení s MGMT v tom naživo až tak nevidím, neslyším, byť si takto přihřívají polívku.

Utíkám na hlavní Česká spořitelna stage, kde probíhá zahájení festivalu. Nezapomíná se na nešťastný incident ze Stodolní z předchozího večera a Michal Hrůza se Coloursákům rázem připomíná videoklipem na obřích ledkách. Navodí se mi trochu úzkostný pocit. Vytrhnou mě z toho francouzští Les Tambours du Bronx nikoliv v pozitivním slova smyslu. Oceňuju um bušení na plechové sudy, ale abych u toho cokoli prožívala ...hm, snad jen nudu. Odcházím proto na poklidnou Fullmoon stage, kde se pod ní, předtím než se nachystá svérázná písničkářka Stinka, strhává bitva výtvarníků. Dobrý nápad.

Lezu nahoru ke stejdži.

Prvních sedm písniček hraje Stinka sama na harmoniku. Kolem jen hlouček lidí vyhýbající se mainstreamu, vidím i básníka Hrušku s jeho obvyklým výrazem ala hledámjsoucnovkaždéželeznétrubce. Komorní scéna v podvečerním prostředí vzadu s barevně nasvícenými komíny pecí se jeví jen jako iluze, tady panuje spíš šedivá introvertní nasranost skrze písně této zajímavé interpretky. Zvláštní frázování podněcuje explicitní texty zaměřené většinou na společenské problémy. Elektro plus harmoniku za chvíli doplňuje kytara a pokračují společně v alternativním něcojakošansonu dál a já zachytávám první pozitivní pocity z hudby. Jo, je to tam. Užívám si to, ale je čas odejít.

Shaka Ponk na ČS stage. Neměla jsem nikam chodit. Tohle už nechci v životě slyšet. Prázdné, byť nabušené, teatrální metalové nic a opice na obrazovce a skákající živá opice (není v tom nic rasistického) tomu fakt nepomůže. Jenže opičáci kolem skáčou. Co už. Odcházím rychle pryč.

Seasick Steve na ArcelorMittal stage mě donutí dostat se na jinou vlnu. Nutno říct, že mu to nedalo moc práce. První tóny jeho country blues mě chytly a držely po celou dobu jeho koncertu. S kolegou, naprosto vynikajícím bubeníkem, vytvořil tenhle americký tulák, dělník, ale hlavně výjimečný muzikant, hrající na různé podivné nástroje, nabitou hodinu syrové autentické hudby přímo jako z nefalšovaného texaského pubu. A ještě lepší. Na chvíli si dokonce vypomohli i zvukem smetáku, SS prohodil pár flegamticko-ironických hlášek. No prostě pohoda.

Čeká mě poslední koncert amerických MGMT. Na rovinu, nečekám od toho nic moc, spíš teda čekám nic. Tahle hudba mě z desek nezaujala, ale je to headliner, dám si pár songů, aby se neřeklo, a půjdu.

Tak už je nasvíceno...

Moment, to jsou jako oni? To jako vážně přišli jen tak a spustí se to bez jakékoli parády a velkých gest? No dobrý, to je mi sympatické. Moment, tohle ale není jejich hudba, ta nezní tak dobře přece. Ty kytary takhle nevynikají normálně. Ježiš, to je dobrý. Ježiš, ten zpěvák je hezký. A bubeník je sexy. Další song taky pecka. Mně se to normálně líbí. Co líbí, miluju to! Petro, ty krávo, ty brečíš, proč, do prdele, brečíš?! Co to jsou za emoce, sakra?! Dyť to není na brečení!

Prosím, ať ten koncert nikdy neskončí.

Zhruba takto bych popsala svoji cestu, jak jsem začala zbožňovat tuhle kapelu. Vypadají, jako by stáli celou dobu na hanbě, působí na mě ale nějaká skrytá silná energie, zdánlivě upozaděna, kterou produkují. Nádech retra, psychedelie, alternativního poprocku. Zvláštní experimentální směs, co fungovala ... alespoň na mě.

Zklamané reakce návštěvníků, kdy jsem zaslechla, že MGMT hráli úplně stejně jak z desky a bez invence, nechápu. Já si myslím pravý opak, už i přechody mezi jednotlivými songy byly invenční jako prase. Ok, to by už stačilo.

Odcházím spát na karimatku do špinavého stanového městečka, ale moc šťastná po tomto zážitku.

O hudbě

Téma hodnocení umění řeším asi tak dlouho, jako se o samotné umění, především o to hudební, zajímám, což už je vlastně docela dlouho. Někdy mi to nedá spát. Kde je hranice vkusu a kvality? Proč mám považovat slova vystudovaného muzikologa nebo praktikujícího hudebníka za zásadní?

Všechno je to vlastně otázka funkce hudby.

Pro mě je hudba v prvé řadě emocionální záležitostí, proto mám na háku, že ona kapela vybočuje z žánru a že se vzdaluje od své dosavadní tvorby a že je ve skutečnosti jednoduchá, podobně to totiž mohou vnímat „odborníci“ a extramegasuperhyper fajnšmekři. Já jsem ale jen laik s vyvinutějším hudebním sluchem, o čemž se neskromně domnívám. Zkrátka když to na mě působí, nedá se s tím nic dělat, je to tam, líbí se mi to (tím myslím opravdu líbí, nemyslím tím případ, kdy říkáme, že posloucháme Kronos Quartet jen proto, abychom byli přijati do intošského kroužku, srkali tam lungo a zajídali jej makronkou) a vypovídá to o tom, jaký jsem člověk.

Tak proč se píší odborné recenze (ne ty z Musicserveru a jim podobné bláboly s výpovědní hodnotou nula)? Pro kultivaci a rozšíření obzorů posluchačů a proto, aby byl odstraněn plevel.

Vypadá to, že si protiřečím, když výše vlastně tvrdím, ať každý poslouchá, co chce, pač hranice, co se komu líbí, má každý jinde. Jenže!

On existuje ten nejspodnější limit, co je banalita a co už ne. Základní umcaca, racaca, tududu rytmus, písně s podbízejícími se melodiemi a s plochým textem a taky hudba, která umí záludně maskovat, že jde přesně o onen umcaca rytmus a písničku s podbízivou melodií a plochým textem ... Ano, tohle všechno je srač** a je třeba na ni upozornit, protože určité záležitosti prostě potřebují omezení. Zvláště takovéto hudební braky.

Jde o to nabídnout posluchačům prostřednictvím recenzí a kritik impulsy k tomu, aby využili své dispozice kreativity. Já si fakt myslím, že poslech kvalitní hudby člověka kultivuje a často stačí jen chtít a zajímat se o nové zvuky. Váš mozek takové procvičování ocení. Představte si, že by všichni ti orioni přestali pouštět goťáky, biebry a zagorky. Byli byste nuceni poslouchat mnohem náročnější hudbu. Dost možná by pak Česko vypadalo úplně jinak-lépe, takže dramaturgové rádií jsou vlastně hudební fašisti, hm? 

Recenze a kritiky jsou tady taky samozřejmě proto, protože muzikanti potřebují odezvu od odborné obce. Ale!

Pokud jsou takové kritické texty jen libůstka jejich pisatelů, kteří pak mezi sebou vedou žabomyší války třeba o to, zda je album Atoms for Peace variací Radiohead, nebo do mě kérují, že jsem úplně blbá, když se mi líbí jen první tři desky R., tak je to špatně.

Je to o respektovaní hudebních hranic každého v rámci náročnější hudby.

Vynechávám zaujetí určitou hudbou v kontextu životních situací, to pak situaci ještě víc komplikuje...

Tohle všechno jsem napsala jako takové antré k popisu svých hudebních zážitků z Colours of Ostrava (já mám hroznou potřebu je sdělit). Tímto si vlastně odůvodňuju to, proč odejdu z koncertu ZAZ (ano) a podobně a vyprošuju si, aby mě za to někdo písemně lynčoval.

Takže hurá na můj osobní report. 

Pornopoezie

Public Agent

Nechceš si sundat tu bundu třeba?

Jen se nestyď.

To jsou tvoje prsa?

Ty kráso!

Pojď mi ho trosku pokouřit.

Takhle?

Achjo, takhle, pěkně pomalinku.

Koukej se na mě.

Nejezdí to.

Cože?

Prostě se tam nedostanu do tebe s tím kondomem.

Bez kondomu, co?

Neboj se, já jsem zdravej.

Co ty na to?

Ach.

To je ono.

Jezdi si pomalinku pěkně.

Lehni si na to.

To je ono, och bože.

Takhle se opři o mě

a hýbej se, jak ses hýbala.

Teďka já, teďka půjdu já, ok?

Pěkně mě doděláš na tvoje prsa, jo?

Chytni mě druhou za kulky.

Bože já už budu, já už budu.

Zmáčkni ho prsama dohromady.

Chi chi.

Co se směješ…

Já úplně cítím, jak to teče všude.

Podáš mi ubrousky?

Však to je sperma, ne.

No.

A ty máš někde ubrousky?

V baťůžku.

…

Tak se oblečeme a pudem dál, jo?

Dobře.

Amorův sluha

Odhoď třebas šat,

stud,

z tvých ňader ú-dajných.

Kráso!

Ty do úst vkládej si Jej.

Takto?

Ach, takto, pomalu,

s upřeným zrakem lesku křišťálu.

Já nemohu dál již.

Snad přeslechla jsem?

Paralyzován skrz ochranné břímě,

chci setřásti to jakkoli,

když dávno zdráv jsem.

Však pouze a jen souhlasíš-li přímě.

Ach

Nyní společná je naše cesta.

Kráčej po ní pomalu.

A najdeš-li Jej třebas znovu, však ulehni naň.

Jen tak lze Boha vzývati, jak déšť v poušti na svou dlaň.

A klopýtneš-li, mé rámě tvou oporou jest,

abys kráčela tak, jak káže z minula zvyk či samotná tvá čest.

Nadešel čas, na mně je již řada.

Trhati budu z plodů slasti na tvých ňadrech.

Nechť ještě hebké tvé prsty trhají zas mé plody.

Pro vykoupení, kdy Olymp je již na dosah!

Naposled Jej proto ňadry sevři pevně,

ať završí se vášněplné naše hody.

Lehkovážný smích.

Jako směšnou lásku naši suď…

Průkazné kapky vesmírné touhy provždy skrýt,

ty nápomocen přitom buď.

Toť jen důkaz Amorovy kuše.

Nu.

Odklidit jej z povrchu země.

Na oči pásky a ukrýt někde v hloubi duše.

…

Obléci šat, stud, kráčeti dál?

Dobrá.

PS:

Přebásnit porno. Nevím, jestli to už někdo někdy udělal, ale jedné krásné noci jsem nemohla spát a četla si internetové diskuse, kde stálo: "...ten scénář je plochý asi jako dialogy z porna."

No a že noci jsou dlouhé, tak jsem si našla náhodný "film", přepsala dialogy a pokusila se je "zpoetizovat". A výsledek jste četli. 

PS1:

Bojím se, co přijde, pokud dneska nebudu moci spát.

PS2:

Koho pohoršuje slovo kulky, nechť text výše nečte, ale na to už je stejně pozdě, protože jste už slovo kulky zřejmě přečetli, jelikož toto je PSko a PSko se píše nakonec, žeano.

PS3:

Je mi líto, že oba texty nestojí vedle sebe, ale nějak to tady nejde a srát se s tím další hodinu se mi nechtělo. Ale kdyby to šlo, tak byste viděli, že každý verš, řádek přebásněného textu koresponduje s veršem citovaného "filmu".

PS4:

Omlouvám se za slovo srát.