Colours of Ostrava, den čtvrtý (20.7. 2014)

Ledová. Už asi bez komentáře.

Poslední den hodně zevlím, jsem unavená a ulehám na trávník u hlavní stejdže. Pohoda jazz...

A pak se to stalo.

Přepadení, znásilnění, těžké ublížení na zdraví! Nestačila jsem utéct a následky si bohužel ponesu do konce života.

Na ČS stage začali hrát Horkýže Slíže.

Teď vážně. Zvládla jsem účast kapely Chinaski, dokonalého příkladu jalovosti, protože člověku nemohou tolik ublížit. Ale tady tato banda ignorantů mě ničí psychicky i fyzicky, protože přispívají k odumírání mozkových buněk a podporují neurotické dispozice jedince. Utíkám rychle pryč, u toho nadávám, ale skřeky a hluk mě s každým oddalujícím se krokem stejně lapají. Teď jsem už dostatečně daleko, ale stejně...

Asi stojí za to zamyslet se nad dramaturgií Colours. Je naprostá pravda, že z programu si vybere každý, ať už hopsandy, popíkaři, kaliči, pivaři, rockeři, nároční posluchači nebo fanoušci progresivní hudby. Vyvstává otázka, zda je to dobře. S odstupem času, kdy už jsem trochu vystřízlivěla z festivalového opojení a na věc se tak dívám objektivněji, říkám, že je to špatně. 

Důvod? Mišmaš neznamenající nic jiného než ztrátu ksichtu. Podobné výtky, jako je ta má, pak odrážet názorem, že barvy znamenají pestrost a že si vybere každý, je slabé a podlézavé vyrovnávání se s negativní kritikou.

Jo, jde o princip. No a co? Mně je zkrátka příjemné být na festivalu s vyrovnaným a vkusným lineupem, protože lidé, kteří tu přijdou, hledají to co já - kvalitní muziku, a tak máme všichni ušlechtilý zájem - užít si ve spřízněné atmosféře festival po hudební stránce. Kapely jako Bastille, Horkýže nebo John Newman (za chvíli si ho podám) nejsou krokem vedle, ale krokem mimo. Kdyby podobní interpreti zmizeli z programu, nic by mi už zásadně nevadilo a velkoryse bych pak tolerovala sušenky za úsměv, hlasité michaly davidy z tanečních zón nebo snahu o standardizaci ze strany nejmenované marketingové agentury, jež dokáže intenzivně pečovat o hudební festival stejně tak jako o jedno nejmenované obchodní centrum. Ostravě a Colours se pak vtiskuje jednotný odosobněný look (foto, logo, vizuální styl a strááášlivě příjemná komunikace na sociální síti za účelem shrábnout co nejvíce fanoušků, jakýchkoliv). 

Jo, i to jsem schopná přežít, protože program, i ten doprovodný (skvělá divadla, poetická scéna a diskusní scéna ČT), je bez výše zmíněných hudebních hrůz, jež nejsou důkazem pestrosti, ale, po seškrábání Balakrylu, důkazem šedi, mimořádně dobrý.

Pojďme k tomu příjemnému.

Listolet! Tajný měsíc mezi říjnem a listopadem. Čím jsem starší, tím víc je mi poetika vycházející z přírody, lidovosti, ale přece jen alternativní, bližší. Jenže Listolet mi servírují ještě něco navíc. Jsou to poměrně důvtipné texty a nadmíru příjemné vystupování (zpěvák, průvodce, klávesista a harmonikář Tomáš Háček tímto získává titul sympaťák roku). Dochází mi, že jde o chytré (pozn. dva dentisté a režisér v bandu) a milé lidi. Pozitivní atmosféra by se dala krájet. Listolet je mladá kapela a jejich sound se od prvního alba, které je tak nějak sterilně umcaca folkové, hodně posunul. Může za to elektro a hlavně moje milované trubky, které kapela dokáže umně využít. Takže? Letošní nejlepší český band na Colours. Moc se těším na jejich další živý koncert někdy v budoucnu. A o Karpatech, odkud vítr Listolet do Ostravy zavál, si začínám myslet jen ty nejlepší věci.

Následuje koncert John Butler Trio na ČS stage. Musí se líbit. Prostě neexistuje možnost, že by se to někomu nelíbilo. To impro s kytarou, co Butler předvádí, je jednoduše geniální. I když stojím docela vzadu, tak až tady se dostává síla testosteronem nabitého vystoupení a energické australské bodrosti. Prostě hustí chlapi. Zkušení muzikanti si takový koncert musí zákonitě užívat i po technické stránce. Moc dobrý.

Postupuju lehounce k cíli. The National. Asi nejsem podstatou melancholik, jelikož tuhle hudbu vnímám jako jednotvárný indie rock, pro mě nijak silný na rozdíl třeba od takového Interpolu. Pár písniček mě mírně zaujme, ale toť vše. I přes to shledávám trapným fakt, že na Horkýže byl prostor před ČS stage zcela zaplněn, kdežto tady se chudák zpěvák musel vydat přímo do publika a několikrát se uvnitř té hrstky lidi projít. Ale ono nic. Nezabralo. Nevděčníci!

ČR na takový zvuk není připravena a možná díky své nátuře nikdy nebude. Málo melancholiků.

Odeznělo to rychle, pokud se něco vůbec dostavilo. Je to škoda? Nevím.

U Goat si dáváme první a poslední Pálavu. Není to vůbec špatné, Pálava i Goat. Spousta barev, exotika i tvrdší muzika, vše utkáno v zajímavou směs. Ale už moc nedokážu vnímat. Cítím blížící se konec, spíš jen tak koukám kolem sebe a vstřebávám poslední dojmy. Ten poslední z Johna Newmana ale nebyl vůbec dobrý.

Já dost dobře nechápu, co na té jeho nabubřelé show tolik všechny baví a z čeho fanynky vlhnou a neuměřeně za mnou křičí "aaaaaaaaa".

Drž pysk.

Stačí mi několik minut a vím, že kdysi obtloustlému mladíkoví, který vypadá jako Rudolf Hrušínský zamlada (neřvi a podívej se pořádně, mám pravdu) a kterému teď leží u nohou celé Colours, se z toho všeho asi staví, jinak by neříkal za každým slovem fucking (ten festival není fucking, you fucking asshole), netančil přes hodinu vkuse valčík po mozkové příhodě a nezpůsoboval by mi trudomyslné stavy s každým jeho teatrálním gestem a svou pseudopompézní muzikou celkově.

Narcistická porucha osobnosti není sranda. Doporučuju jít se co nejdříve léčit, jinak bude další koncert a to už bych příště nemusela zvládnout. 

Foto: rudolf-hrusinsky.unas.cz

swide.com

Tak jo. A to by bylo asi tak všechno. Ještě chci dodat, že jsem letos uklidnila jen pět lidí, kteří mě u koncertu rušili (a vzali to poměrně dobře, protože jsem při tom byla nebývale milá), zahlédla jsem jen tři holky s umělými kytkami na hlavě (co si o tom myslím, vám asi dochází, když to zmiňuju). I hipsterů se letos vyrojilo málo. Nebo se jen pohybovali v undergroundovějších prostorech, než jsem se pohybovala já. Ale o tom dost silně pochybuju. Inu, pro mě jen dobře.

Foto: Myokard

PS: Příští rok jdu zas. To je jasné.

Colours of Ostrava, den třetí (19.7. 2014)

Stojím ve frontě na pánskou sprchu. Je kratší. Podezřelé. Jsou tu ale i ženy, tak neřeším.

Vstupuju do na pány s vědomím, že sprchkout zde vypadá stejně jako ten dámský, takže zrcadlo, umyvadlo a sprcha s pohyblivou hlavicí.

Žiš!

Zrcadlo a umyvadlo chybí. Na zemi bahno, čumím přímo na kovový čudlík ON/OFF a hlavice se vyjímá samozřejmě napevno nade mnou.

Sakra, sakra, sakra. Ok. Nevadí. To zvládnem.

Žiši! Jo, dám si jednu ledovou sebevraždu, prosím, není nic lepšího, než si takhle po ránu umřít.

Regulérně hovořím sama se sebou, komentuju odtok špinavé vody sprchujícího se kolegy odvedle, omývající také má chodila. 

Prosím, ať ten týpek nemasturbuje. 
Nebudu na to myslet, povídám pavoukovi naproti. Rychle ven, panebože.

Venku počasí Sahary.

Odcházím na Colours.

Začnu v Gongu. Na diskusní scéně Reflexu probíhá ostravská Pecha Kucha. Co že to je? Prezentace děl výtvarníků, grafiků, architektů a dalších umělců, jenže ne jen tak ledajaká. Mají k dispozici prezošku s, myslím že, deseti slidy a u každého slidu se musí zdržet max deset vteřin. Takže jde o svižné a stručné představení tvorby, které diváky nemá šanci nudit. Nejvíc mě baví nerdi z agentury Madeo. Údajná „nepřipravenost“ zdá se býti vtipná v kombinaci s jejich nerdskou vizáží a nerdským nezáměrným humorem. Vymysleli mobilní aplikaci jakéhosi budíku, který vám ubírá z účtu prachy, pokud skutečně nevstanete. Ty peníze nejdou na konto žádné nadace, ale do kapes Madea, jak sami vystupující zcela upřímně přiznávají a baví tím celý sál. Zajímavá byla grafická designerka Veronika Holíková z UTB s jejími minimalistickými nápady a úplně nejlepší výstup předvedla Vendula Chalánková. Upřímně se směju dětinskému projevu a žasnu nad jejími „zvrhlostmi“. Mrkněte se sami. Výživný začátek.

Pokračuju na Moving stage, kde bude divadlo VOSTO5. Vstupuju do šapitósauny, ale se skvělým ledovým ciderem se to dá. Na Souboj Titánků je narváno. Všichni se skvělé baví. Slovní komika s minimem sdělnosti, prvky improvizace a aktualizace. Lidi se řehtají, rádi reagují a na závěr se tleská ve stoje. Skvělé! 

Jdu se na chvíli uklidit na Agrofert stage. Hraje tu duo Matřeská.com. Ideální podkres k bulgurovému salátu. Ne počkat, ani to ne. Holky nejsou vtipné, i když se o to snaží skrze stylizaci do role cool matek. Ubohým způsobem propagují ženskou emancipaci. O hudbě nemluvím, je špatná a nudná.

Vraťte se raději k plotně.

Spravím si chuť na Radegast stage. Vystupuje tu Bára Hrzánová a má kolem sebe fajn mužský, z toho dva mladíčky. Ona sama buší na bonga nebo fouká na harmoniku a zpívá fajn písničky líp než obstojně.

Čokočokočokočokočokočokočokočokočokočokočokočokoláda stééékááá, horká samba mě svléká.

Kubánské rytmy, vše bez trapných keců a s velkou dávkou pozitivní energie. Sympatie, přirozenost a také intelekt z Báry přímo číši. Super baba. Asi tak nějak si představuju formu ženské emancipace, Báro a Leňo.

Na chvíli si odskočím na Poetickou scénu. Ostravští básníci a básnířky tu čtou své texty za hudebního doprovodu, přitom muzikant a básník se dopředu neznají, jsou k sobě vybráni losem. Stíhám dva výstupy. Trochu déle mi trvá, než se zcela ponořím do okamžiku, abych vnímala jen kombinaci textu a hudby. Místy vznikají zajímavé pasáže.

Poetická scéna je umístěná v Novém světě techniky. Třetí patro, zapadlá tmavá místnost (ale skvěle vybavená). Vyklidňující a tiché místo, které dalo vyniknout tichému slovu (popř. i tiché hudbě). Chválím, ale já raději lidský rej, proto odcházím předčasně na Iyeoku.

Jo a ještě k tématu, které otevřel Ivan Motýl, jenž si stěžoval, že vystupujícím nebyl dopřán  adekvátní servis i s honorářem. Literatura není takový byznys, jako je hudba, Hruška ani Motýl (tahle jména píše sám život) nepřilákají na Česká spořitelna stage 40 000 tisíc lidí, ba ani stovku. Poeti dostali vstupenku a možnost ukázat se širokému spektru lidí. Nejde o mainstream, jde o sdílení hůře sdělitelného a to není masové a monetární a je to tak dobře. Tečka.

Americká básnířka a muzikantka Iyeoka původem z Nigerie na AM stage mě trochu zklamala. Její R and B soulová deska Say Yes Evolved je úžasnou náloží smyslnosti, ta se však naživo nějak vytratila. Možná to bylo tím vedrem nebo já nevím čím, ale neoslovila mě. Místy špatně intonovala a zdálo se mi, že během koncertu došlo k několika chybám, zejména k nesouhře kapely a zpěvu. Nevím, no.

Proměňuju rezervační tiket v Gongu za vstup na koncert Islanďana, skladatele Ólafura Arnaldse. Nejdřív si nahrál na tablet jednotný tón hlasu všech návštěvníků koncertu, pak ho přehrával a na tento monotónní základ začal nabalovat své klavírní umění. Křídlo, smyčce a elektronika. Snové a emocionální krásno doplňuje vkusně minimalistické nasvícení scény a projekce. Svou jinakostí rozeznatelná severská hudební poetika mě vyprovází z hlasitého bytí plného lidí, langošů a pecí, abych se ponořila jen do sebe. Zkoumám svoje pocity a Ólafur mi k tomu pomáhá. Sofistikované a křehké.

Utíkám na Johna Granta, ten mezitím rozeznívá AM stage. Dost dobrý, byť jeho hudba celkově moc bolí. Homosexuální identita nepřijatá věřící rodinou, drogy, chlast a na závěr AIDS. Uf, trochu moc na jednoho člověka. Jeho písničkářství se místy přetavuje ve velkolepou bolestnou elektro sonátu - pomyslný vrchol, kterému dominuje Grantův mužný hlas, aniž by se zachvěl. Naráz se zase vše vrací do poklidnější, ale temné, polohy.

 

Následuje Robert Plant and The Sensational Space Shifters. Co k tomu dodat. Já myslela, že mě to nebude bavit. Že je to na mě moc staré...a pak už jen čučím, popř. tančím. Plant má v sobě pořádný kus elegance, i když je to rocker, ale nemůžu si pomoct. Publikum dostává nášup v podobě dynamického playlistu. Nezeppelinské písně jakoby kroužily kolem jádra, a až při takové Baby, I am gonna leave you se jádro skoro až na konci songu rozbíjí a já taky. Na atomy. A brečím u toho zas jak kráva. Odmítám gandžu odvedle a místo toho si užívám poctivou Muziku.

Tak, Ba-a-stille. E-o, e-o. Vítěz Brit Awards, hudební naděje...Stop. Stačí. Hudba jde asi kytek. Víte, co to je? To je sračkoidní nic, plané, bez chuti. Oni nehrají vůbec nic a tomu nic nepomáhá ani přerývaný jekot mutujícího mláděte. Nuda a nic. Nic a nuda.

Nic, odcházím.