Letos neplánuju žádnou větší dovolenou kromě několikadenní podzimní Prahy (větší dovolenku chceme s holkami podniknout příští rok, pokud se nám podaří udělat státnice a štěstěna a okolnosti nám budou přát, uzříme ŘímJ), tyto prázdniny mi vyplňují menší akce, většinou hudební, literární a jinak kulturní aktivity, což mě mimořádně baví. Cestování mě ale naplňuje také, proto jsem navrhla rodičům udělat si výlet. Čechy, krom těch západních, docela znám, a tak jsem našim předhodila Bratislavu, kterou jsem za svůj život stačila poznat pouze z busu…Mám přesvědčovací schopnosti, máma polevila a otec zůstal v křesle u Tv .
No ženské mají vždycky schopnost informace nějak obalit zbytečnostmi a zakecat se…už už přejdu k naší cestě na východ…
Jely jsme brzy, ve dvě ráno, byl to jediný přímý vlak do Blavy. Do Bohumína (kdo neví, kde to je, tak je to jedno zaprděné maloměsto, ale významný železniční uzel) jsem nás dopravila mým vozem, byla to moje premiéra jízdy v noci no a přežily jsme. Méně jsme přežily cestu tam. Nemyslela jsem si, že mezi dopravou vlakem na Z a na V je tak markantní rozdíl. Byl to rychlík, který jel z Varšavy do Budapeště. Podotýkám, že místenky neměl skoro žádný cestující, přesto se někteří tvářili dost nasraně, když jsme jim narušily jejich kupé-intimitu…kéž bychom nikdy nenarušily a zůstaly na chodbě…
Sedly jsme si k Polákům. Jeli po dvojicích. Dvě ženy, jedna měla 183,5 kg a bylo jí v sedadle, soudě podle výrazu, dosti nevolno. Tato obézní kyselá Polka (pro příští účely postačí pracovní název OKP) cestovala s druhou Polkou, která podle oblečení byla vyznavačka minimálně zenu, ve kterém se podle výrazu v tváři zřejmě nenašla (http://www.youtube.com/watch?v=f-_KODaiEI0&feature=fvsr), budu jí říkat Matylda. Matylda a OKP cestovaly tedy spolu a chtělo se jim spát. OKP v těsném křesle bylo dost těsno…a Matylda by si spokojeně hověla na dvou sedadlech, avšak co čert nechtěl, nastoupila jsem já a půlka místa byla mého. Matylda potom cca 4 hod cesty do slovenské metropole dávala okázale najevo své sympatie k mé osobě, stejně tak OKP, vskutku milé dámyJ. Ostatní dva cestující, suchý pár, byli stejně tak příjemní a milí…
Díky bohu, že fungovala klima, rozespalým spolucestujícím totiž vůbec nevadilo, že jsou zavření skoro až ,,v plynu“, který vlastně sami vypouštějí, nepříjemné. Seděla jsem raději nehnutě, kdyby mi Matylda náhodou chtěla natáhnout…Uf, konečně vlak zastavil, rychle se suneme ven z toho pekla, všichni uvnitř v tom smradu spí a já si nakonec neodpustila: ,,NÁÁÁSHLEDANOUUU“ ;-)
Jsme venku a nemohu uvěřit svým očím – vždyť jsme v Brně! Ne počkat, je to opravdu Bratislava. Na nádraží v Brně bych snad vyzkoušela i WC, aniž bych se bála, že dostanu přinejmenším mor…
O nějaké luxusnější kavárně, nebo dokonce knihovně, obstojném obchodu, jak jsme zvyklí v Praze (ale vlastně i třeba v Ostravě), nemůže být ani řeči. Jedno pochybné špinavé bistro za druhým a národní ostuda v celé své kráse, takto vidím hlavní nádraží v Bratislavě, které je také docela malé…
Dostáváme se na doporučení do centra taxíkem, spoj električkou či trolejbusem je prý docela komplikovaný, což je pro cizince opravdu přínosné…Taxikář, co se týče fyziognomické stránky, vypadá dost jižně – no a taky nás pěkně natáhl, pro příště už budeme chytřejší – nebo ne, pro příště pojedu autem…
Jsem ve Starém městě, od nádraží se mé první nešťastné dojmy mění trochu k lepšímu, ale pořád se nenechám okouzlit slovenskou architekturou a rozum mi říká, že jsem opravdu v centru a srovnává prostředí slovenského centra s pražským, usoudila jsem, že se to nedá, propast je příliš hluboká. Zkouším jiná města – Brno, Ostrava, která jsou sic menší, ale čistší a alespoň se snažící o nějaký progres…
Staré město je malé, ale poměrně malebné, vadou na kráse je ale nevyužitý potenciál některých budov, neupravenost a celkové zanedbání, což je velká škoda. Někdy však staré oprýskané domy působí mocně, jako by si žily svůj život a správci města jim v tom rozhodně nebrání…
Dostáváme se kolem Národního divadla k jakési promenádě s lavičkami a Dunajem. Je ještě brzy ráno, všude opar…a teprve tady to na mě dýchlo. Konečně nějaký pozitivní dojem. Vpravo se týčilo Ufo, které je architektonicky na svoje stáří dosti zajímavě řešeno. Pomalu se k němu dostáváme pod mostem, kde je prostor pro chodce a já musím fotit a fotit a fotit. A fotit. Na výjezd megagiga rychlým výtahem nahoru si ještě chvíli počkáme, jdeme se proto projít po nábřeží, ale tady se opět ozývá můj rozum. Břehy Dunaje jsou žalostné. Všude samá nevzhledná křoviska a lavičky řvoucí po revitalizaci, která by snad nebyla až tak nákladná, pokud by byla provedena chytře = úsporně. Opravdu by stačilo málo. Na ,,Talíři“ je krásně, jsme tam samy a já se rozhlížím a zkouším zaostřit na Vídeň a na Bratislavský hrad, na který ale ostřit nemusím, ostře ho vidím hned vepředu, kde se na skalisku hrdě vypíná. Uvnitř Ufa je pěkná restaurace a bar a dá se říct, že zažívám první jakýsi luxus.
Proti luxusu nemám nic, proto pokračujeme směrem na Petržalku k Auparku, obrovskému nákupnímu centru, které, jak už to bývá, se ničím nevymyká oproti ostatním nákupním centrům. Byla tam Zara, Promod a Mango, což je základ a jako ženská můžu říct, že jsem byla spokojenáJ.
Pak už zbývalo jen jedno, dostat se domů, kdy jsme bohužel nejely přímo, ale přes Břeclav a konce světa typu Spytihněv, …ice, …ín, …oce, Otrokovice, bla bla…chrrrr... až do Přerova, odkud jel kýžený rychlík směr Bohumín.
A jak celkově Bratislavu vnímám? Evokuje mi hodně jižní slovanské zaostalé státy typu Rumunsko, Bulharsko, nemohu si pomoci (možná silný první dojem z nádraží?)…Připadá mi, že Bratislava je jeden hermetický kruh a nové věci jsou vnímány negativně. V Bratislavě se prostě zastavil čas a do třetice - Bratislava hodiny na ručičkách posunout, dle mého, ani nechce. Škoda…
PS: Přikládám mini fotoreport, jenž má slova určitě významně okoření J
