Poslední den hodně zevlím, jsem unavená a ulehám na trávník
u hlavní stejdže. Pohoda jazz...
A pak se to stalo.
Přepadení, znásilnění, těžké ublížení na zdraví! Nestačila
jsem utéct a následky si bohužel ponesu do konce života.
Na ČS stage začali hrát Horkýže Slíže.
Teď vážně. Zvládla jsem účast kapely Chinaski, dokonalého příkladu
jalovosti, protože člověku nemohou tolik ublížit. Ale tady tato banda ignorantů mě
ničí psychicky i fyzicky, protože přispívají k odumírání mozkových buněk a podporují neurotické dispozice jedince. Utíkám rychle pryč, u
toho nadávám, ale skřeky a hluk mě s každým oddalujícím se krokem stejně
lapají. Teď jsem už dostatečně daleko, ale stejně...
Asi stojí za to zamyslet se nad dramaturgií Colours. Je
naprostá pravda, že z programu si vybere každý, ať už hopsandy, popíkaři,
kaliči, pivaři, rockeři, nároční posluchači nebo fanoušci progresivní
hudby. Vyvstává otázka, zda je to dobře. S odstupem času, kdy už jsem trochu
vystřízlivěla z festivalového opojení a na věc se tak dívám objektivněji,
říkám, že je to špatně.
Důvod? Mišmaš neznamenající nic jiného než
ztrátu ksichtu. Podobné výtky, jako je ta má, pak odrážet názorem, že barvy
znamenají pestrost a že si vybere
každý, je slabé a podlézavé vyrovnávání se s negativní kritikou.
Jo, jde o princip. No a co? Mně je zkrátka příjemné být na
festivalu s vyrovnaným a vkusným lineupem, protože lidé, kteří tu přijdou,
hledají to co já - kvalitní muziku, a tak máme všichni ušlechtilý zájem - užít
si ve spřízněné atmosféře festival po hudební stránce. Kapely jako
Bastille, Horkýže nebo John Newman (za chvíli si ho podám) nejsou krokem vedle,
ale krokem mimo. Kdyby podobní interpreti zmizeli z programu, nic by mi už
zásadně nevadilo a velkoryse bych pak tolerovala sušenky za úsměv, hlasité
michaly davidy z tanečních zón nebo snahu o standardizaci ze strany
nejmenované marketingové agentury, jež dokáže intenzivně pečovat o hudební
festival stejně tak jako o jedno nejmenované obchodní centrum. Ostravě a
Colours se pak vtiskuje jednotný odosobněný look (foto, logo, vizuální styl a strááášlivě příjemná komunikace na sociální
síti za účelem shrábnout co nejvíce fanoušků, jakýchkoliv).
Jo, i to jsem
schopná přežít, protože program, i ten doprovodný (skvělá divadla,
poetická scéna a diskusní scéna ČT), je bez výše zmíněných hudebních hrůz, jež
nejsou důkazem pestrosti, ale, po seškrábání Balakrylu, důkazem šedi, mimořádně
dobrý.
Pojďme k tomu příjemnému.
Listolet! Tajný měsíc mezi říjnem a listopadem. Čím
jsem starší, tím víc je mi poetika vycházející z přírody, lidovosti, ale
přece jen alternativní, bližší. Jenže Listolet mi servírují ještě něco navíc.
Jsou to poměrně důvtipné texty a nadmíru příjemné vystupování (zpěvák, průvodce,
klávesista a harmonikář Tomáš Háček tímto získává titul sympaťák roku). Dochází
mi, že jde o chytré (pozn. dva dentisté a režisér v bandu) a milé lidi.
Pozitivní atmosféra by se dala krájet. Listolet je mladá kapela
a jejich sound se od prvního alba, které je tak nějak sterilně umcaca folkové,
hodně posunul. Může za to elektro a hlavně moje milované trubky, které kapela
dokáže umně využít. Takže? Letošní nejlepší český band na Colours. Moc se těším
na jejich další živý koncert někdy v budoucnu. A o Karpatech, odkud vítr
Listolet do Ostravy zavál, si začínám myslet jen ty nejlepší věci.
Následuje koncert John Butler Trio na ČS stage. Musí
se líbit. Prostě neexistuje možnost, že by se to někomu nelíbilo. To impro s kytarou,
co Butler předvádí, je jednoduše geniální. I když stojím docela vzadu, tak až
tady se dostává síla testosteronem nabitého vystoupení a energické australské bodrosti. Prostě hustí chlapi. Zkušení muzikanti si takový koncert
musí zákonitě užívat i po technické stránce. Moc dobrý.
Postupuju lehounce k cíli. The National. Asi nejsem
podstatou melancholik, jelikož tuhle hudbu vnímám jako jednotvárný indie rock,
pro mě nijak silný na rozdíl třeba od takového Interpolu. Pár písniček mě mírně
zaujme, ale toť vše. I přes to shledávám trapným fakt, že na Horkýže byl
prostor před ČS stage zcela zaplněn, kdežto tady se chudák zpěvák musel vydat
přímo do publika a několikrát se uvnitř té hrstky lidi projít. Ale ono nic.
Nezabralo. Nevděčníci!
ČR na takový zvuk není připravena a možná díky své nátuře nikdy nebude. Málo melancholiků.
Odeznělo to rychle, pokud se něco vůbec dostavilo. Je to škoda? Nevím.
U Goat si dáváme první a poslední Pálavu. Není to
vůbec špatné, Pálava i Goat. Spousta barev, exotika i tvrdší muzika, vše utkáno v zajímavou směs. Ale už moc nedokážu vnímat. Cítím blížící se
konec, spíš jen tak koukám kolem sebe a vstřebávám poslední dojmy. Ten poslední
z Johna Newmana ale nebyl vůbec dobrý.
Já dost dobře nechápu, co na té jeho nabubřelé show tolik
všechny baví a z čeho fanynky vlhnou a neuměřeně za mnou křičí "aaaaaaaaa".
Drž pysk.
Stačí mi několik minut a vím, že kdysi obtloustlému
mladíkoví, který vypadá jako Rudolf Hrušínský zamlada (neřvi a podívej se
pořádně, mám pravdu) a kterému teď leží u nohou celé Colours, se z toho
všeho asi staví, jinak by neříkal za každým slovem fucking (ten festival není
fucking, you fucking asshole), netančil přes hodinu vkuse valčík po mozkové příhodě a nezpůsoboval by mi
trudomyslné stavy s každým jeho teatrálním gestem a svou pseudopompézní
muzikou celkově.
Narcistická porucha osobnosti není sranda. Doporučuju jít se co nejdříve léčit, jinak bude další koncert a to už bych příště nemusela zvládnout.
Foto: rudolf-hrusinsky.unas.cz
swide.com
Tak jo. A to by bylo asi tak všechno. Ještě chci dodat,
že jsem letos uklidnila jen pět lidí, kteří mě u koncertu rušili (a vzali to poměrně
dobře, protože jsem při tom byla nebývale milá), zahlédla jsem jen tři holky s umělými kytkami na hlavě (co si o tom
myslím, vám asi dochází, když to zmiňuju). I hipsterů se letos vyrojilo málo. Nebo se jen pohybovali v undergroundovějších prostorech, než jsem se pohybovala já. Ale o tom dost silně pochybuju. Inu, pro mě jen dobře.
Stojím ve frontě na pánskou sprchu. Je kratší. Podezřelé.
Jsou tu ale i ženy, tak neřeším.
Vstupuju do na pány s vědomím, že sprchkout zde vypadá
stejně jako ten dámský, takže zrcadlo, umyvadlo a sprcha s pohyblivou
hlavicí.
Žiš!
Zrcadlo a umyvadlo chybí. Na zemi bahno, čumím přímo na
kovový čudlík ON/OFF a hlavice se vyjímá samozřejmě napevno nade mnou.
Sakra, sakra, sakra. Ok. Nevadí. To zvládnem.
Žiši! Jo, dám si jednu ledovou sebevraždu, prosím,
není nic lepšího, než si takhle po ránu umřít.
Regulérně hovořím sama se sebou, komentuju odtok špinavé
vody sprchujícího se kolegy odvedle, omývající také má chodila.
Prosím, ať ten
týpek nemasturbuje.
Nebudu na to myslet, povídám pavoukovi naproti. Rychle ven, panebože.
Venku počasí Sahary.
Odcházím na Colours.
Začnu v Gongu. Na diskusní scéně Reflexu probíhá
ostravská Pecha Kucha. Co že to je? Prezentace děl výtvarníků, grafiků,
architektů a dalších umělců, jenže ne jen tak ledajaká. Mají k dispozici prezošku
s, myslím že, deseti slidy a u každého slidu se musí zdržet max deset
vteřin. Takže jde o svižné a stručné představení tvorby, které diváky nemá
šanci nudit. Nejvíc mě baví nerdi z agentury Madeo. Údajná
„nepřipravenost“ zdá se býti vtipná v kombinaci s jejich nerdskou
vizáží a nerdským nezáměrným humorem. Vymysleli mobilní aplikaci jakéhosi
budíku, který vám ubírá z účtu prachy, pokud skutečně nevstanete. Ty
peníze nejdou na konto žádné nadace, ale do kapes Madea, jak sami vystupující
zcela upřímně přiznávají a baví tím celý sál. Zajímavá byla grafická designerka
Veronika Holíková z UTB s jejími minimalistickými nápady a úplně
nejlepší výstup předvedla Vendula Chalánková. Upřímně se směju dětinskému
projevu a žasnu nad jejími „zvrhlostmi“. Mrkněte se sami. Výživný začátek.
Pokračuju na Moving stage, kde bude divadlo VOSTO5.
Vstupuju do šapitósauny, ale se skvělým ledovým ciderem se to dá. Na Souboj
Titánků je narváno. Všichni se skvělé baví. Slovní komika s minimem
sdělnosti, prvky improvizace a aktualizace. Lidi se řehtají, rádi reagují a na
závěr se tleská ve stoje. Skvělé!
Jdu se na chvíli uklidit na Agrofert stage. Hraje tu duo Matřeská.com.
Ideální podkres k bulgurovému salátu. Ne počkat, ani to ne. Holky nejsou
vtipné, i když se o to snaží skrze stylizaci do role cool matek. Ubohým
způsobem propagují ženskou emancipaci. O hudbě nemluvím, je špatná a nudná.
Vraťte se raději k plotně.
Spravím si chuť na Radegast stage. Vystupuje tu Bára
Hrzánová a má kolem sebe fajn mužský, z toho dva mladíčky. Ona sama
buší na bonga nebo fouká na harmoniku a zpívá fajn písničky líp než obstojně.
Kubánské rytmy, vše bez trapných keců a s velkou dávkou
pozitivní energie. Sympatie, přirozenost a také intelekt z Báry přímo
číši. Super baba. Asi tak nějak si představuju formu ženské emancipace, Báro a
Leňo.
Na chvíli si odskočím na Poetickou scénu. Ostravští
básníci a básnířky tu čtou své texty za hudebního doprovodu, přitom muzikant a
básník se dopředu neznají, jsou k sobě vybráni losem. Stíhám dva výstupy.
Trochu déle mi trvá, než se zcela ponořím do okamžiku, abych vnímala jen
kombinaci textu a hudby. Místy vznikají zajímavé pasáže.
Poetická scéna je umístěná v Novém světě techniky.
Třetí patro, zapadlá tmavá místnost (ale skvěle vybavená). Vyklidňující a tiché
místo, které dalo vyniknout tichému slovu (popř. i tiché hudbě). Chválím, ale
já raději lidský rej, proto odcházím předčasně na Iyeoku.
Jo a ještě k tématu, které otevřel Ivan Motýl, jenž si
stěžoval, že vystupujícím nebyl dopřán adekvátní servis i s honorářem. Literatura není
takový byznys, jako je hudba, Hruška ani Motýl (tahle jména píše sám život)
nepřilákají na Česká spořitelna stage 40 000 tisíc lidí, ba ani stovku. Poeti
dostali vstupenku a možnost ukázat se širokému spektru lidí. Nejde o mainstream, jde o sdílení hůře sdělitelného a to není masové a
monetární a je to tak dobře. Tečka.
Americká básnířka a muzikantka Iyeoka původem
z Nigerie na AM stage mě trochu zklamala. Její R and B soulová deska Say Yes Evolved je úžasnou náloží smyslnosti, ta se však naživo nějak vytratila.
Možná to bylo tím vedrem nebo já nevím čím, ale neoslovila mě. Místy špatně
intonovala a zdálo se mi, že během koncertu došlo k několika chybám,
zejména k nesouhře kapely a zpěvu. Nevím, no.
Proměňuju rezervační tiket v Gongu za vstup na koncert
Islanďana, skladatele Ólafura Arnaldse. Nejdřív si nahrál na tablet
jednotný tón hlasu všech návštěvníků koncertu, pak ho přehrával a na tento
monotónní základ začal nabalovat své klavírní umění. Křídlo, smyčce a
elektronika. Snové a emocionální krásno doplňuje vkusně minimalistické
nasvícení scény a projekce. Svou jinakostí rozeznatelná severská hudební
poetika mě vyprovází z hlasitého bytí plného lidí, langošů a pecí, abych
se ponořila jen do sebe. Zkoumám svoje pocity a Ólafur mi k tomu pomáhá.
Sofistikované a křehké.
Utíkám na Johna Granta, ten mezitím rozeznívá AM
stage. Dost dobrý, byť jeho hudba celkově moc bolí. Homosexuální identita
nepřijatá věřící rodinou, drogy, chlast a na závěr AIDS. Uf, trochu moc na
jednoho člověka. Jeho písničkářství se místy přetavuje ve velkolepou bolestnou elektro sonátu - pomyslný vrchol, kterému dominuje Grantův mužný hlas, aniž by se
zachvěl. Naráz se zase vše vrací do poklidnější, ale temné, polohy.
Následuje Robert Plantand The Sensational Space
Shifters. Co k tomu dodat. Já myslela, že mě to nebude bavit. Že je to
na mě moc staré...a pak už jen čučím, popř. tančím. Plant má
v sobě pořádný kus elegance, i když je to rocker, ale nemůžu si pomoct.
Publikum dostává nášup v podobě dynamického playlistu. Nezeppelinské písně
jakoby kroužily kolem jádra, a až při takové Baby, I am gonna leave you se
jádro skoro až na konci songu rozbíjí a já taky. Na atomy. A brečím u toho zas
jak kráva. Odmítám gandžu odvedle a místo toho si
užívám poctivou Muziku.
Tak, Ba-a-stille. E-o, e-o. Vítěz Brit Awards,
hudební naděje...Stop. Stačí. Hudba jde asi kytek. Víte, co to je? To je
sračkoidní nic, plané, bez chuti. Oni nehrají vůbec nic a tomu nic nepomáhá ani
přerývaný jekot mutujícího mláděte. Nuda a nic. Nic a nuda.
Nový den začínám sprchou, na kterou si vystojím hodinu
frontu.
Padampam ššš.
Neřeším a těším se na souboj Komediografu a Sklepu.
Lístky do Gongu nemám, obrazovka před ním ale bohatě stačí. Je poledne, vedro a
pomalu, ale jistě si spaluju ramena. Na střídačku se předvádějí oba soubory, pro mě ale vyhrává
Sklep. Komika Komediografu je přitroublá a využívá prvoplánových fórků. Tanec
jazyků, pivní rozcvička, provařený Liška. Navíc chyběl můj oblíbený Marek
Daniel. "Sklepní" komika je daleko promyšlenější a o úroveň výš. Obojí ale o dva
dny později převálcuje VOSTO5 (o tom potom).
Jo a jestli si slečny, které seděly za mnou, myslely, že když na
chlup přesně (i se snahou kopírování dikce) zopakují po herci (nejčastěji po
Liškovi) každou větu nahlas, tak to bude vtipné. Hmmm. Nebylo a nebude nikdy.
Gratuluji, řadíte se na můj seznam potenciálních dárců orgánů hned po zásadně
v divadle uprostřed hry tyčinkami šustících sekretářkách
v klimakteriu.
Stín, Burfi a pak holčičí porozchodová (mnou vymyšlený
geniální přívlastek, cha) Ille na
Radegast stage.Texty jsou převážně o nešťastné lásce, ale nejde o žádné patetické hrůzy. Je to namíru ušitá poetika pro hlavní interpretku Olgu Königovou, což je pochopitelné, pač si ji i sama šije. Trochu ostýchavě, ale upřímně se zpovídající skromná holka ve skříni
s pěkným hlasem. Kapela
hraje jako z desky svůj jemný popík. Víc impra by neuškodilo, nicméně pár
mých oblíbených songů zaznívá tak nějak čistě. Takže? Víceméně spokojenost.
Přecházím na hlavní ČS stage, kde hrajou dánští TheAsteroids
Galaxy Tour. Docela se na ně těším, jenže jim uškodilo vystupování za
bílého dne (nebála bych se je dát místo noční ZAZ). Jako takové partysong
kapele by to mohlo hodně pomoct. Ale jak se každá párty jednou
omrzí, omrzí se i tahle novodobá ABBA. Po chvíli mě jejich retro popová
diskotéka přestává bavit, nové písničky nefungují moc dobře, chybí víc kytar a
navíc nehrají moji oblíbenou The Sun Ain´t Shining No More a vůbec...prostě
bohužel. Nicméně zpěvačka Mette má geniální hlas a geniálně intonuje, to zas
jo.
Jdu na AM stage, vystupuje tu Charles Bradley.
Nejdřív hraje kapela a vytváří pompézní antré pro pompézní příchod černošské
soulové hvězdy, jež se stala hvězdou nedávno, až v pozdním věku. Náhle
přichází. Elvis hadra, obleček s našitými démanty, vykukující pupek a vlnící
se boky starce. Ale tak jo, děda si toho dost prožil, teď si za svůj těžký
život vybírá daň. Ale náležitě. On se jde dokonce převlíct a zase se
s famfárou a za bouřlivých ovací vrací. Ale tahle paráda u dokonalého
soulu, který chce navodit autentickou atmosféru 60. let, být prostě musí. Navíc
si myslím, že Bradley žádnou extra pózu na sílu nedělá. On si to fakt užívá
svým vlastním způsobem a posluchači zároveň předává kus sama sebe, jestli ne
teda úplně své všechno. O upřímnosti svědčí jeho výraz, v němž se odráží
žal i štěstí zároveň. Taková ta černošská lítostivá srdečnost.
Nic nehraje a s hlasem požehnaným od Boha předvádí šou a já si ji strašně
užívám. Na závěr jde k lidu, objímá se úplně s každým, pláče, že musí
jít, děkuje... i já jemu a Zlatě, že ho přivezla.
Jen dodám, že jeho kapela Extraordinaires hrála fantasticky!
Čajovna. Tabák škrábe, obsluha se mračí, achjo, když škrábe
tabák, tak to není dobrý. Ale za chvíli vystupuje Emiliána Torrini,
takže je to dobrý.
Čas neutéct (jeden takový osobní popich), jít ke stejdži a pak už
jen obdivovat něco tak trochu nadpozemského. Emiliána má islandsko-italské geny
a žije v Anglii, tuším. Zajímavá směs a zajímavá je taky její hudba.
„Zajímavá“ je ale slabé slovo...Víte, já ji znám už delší dobu, věděla jsem, že to
bude skvělé, ale ona zpívá přímo božsky. Je jemná a živočišná zároveň.
Elektronika hraje nenásilně, aby nerušila její líbezný hlas. Přenáší mě do
islandských krajin nebo do nitra duše zasněné dívky a jindy zase do zcela
otevřeně se radující duše holky.
Příjemný elektrofolk jako brnkání na harfu přechází v reggae rytmus
v písni Me and Armini, dojde i na silnější projev a hlasové experimenty,
vydolované až odněkud z vřídla daleko na severu. Jo, vřídlo na severu, to
je ono, mrazí to, ale ještě více to hřeje and my heart is beating like a jungle drum.
Krásné.
No,
lid už se kupí na hlavní ČS stage, protože tady vystupuje miláček publika,
Francouzka ZAZ. Na ni se prostě musí že, protože ZAZ je sluníčko a když
tu poprvé zpívala, tak vyšla duha, bla bla bla...Teď mě klidně proklejte, ale
odešla jsem po chvilce pryč. Jo jo, blbá jsem...jasný. Vysvětlím.
ZAZ
jsem objevila mezi prvními. Ještě dřív než ty. Naprosto si mě získala svým
projevem, kdy hrála pouliční šansony a vynikal její úžasný sytý hlas v komorních hudebních aranžích. Její první koncert na Colours byl
mimořádný (i když odehrán s celou kapelou, což je horší, než když zpívá jen
s pár nástroji akusticky), byla hravá a roztomilá. Jenže ona se vrátila hrozně brzo. Chtěla zopakovat svoje jedinečné vystoupení, které si pořád pamatuju, ale
to už zopakovat nelze, protože bylo jedinečné. Zase sázela na motivační
kulervoucí citáty, hru s publikem a zase se nenaučila anglicky. Co mě
štvalo nejvíc, bylo to, že vlastně zpívala docela špatně, protože dělala čičoviny na podiu, místo aby se víc soustředila na hlasový projev. Jejího Je
Veux jsem už přeposlouchaná a nové album, přiznejme si to, je natočeno pro
dolnolutyňskou pouť. Je hrozné. Přenášet šansony, jazz a fran. živelnost na
obří pódia a dělat show? Nejde to. Za mě opravdu ne. Prosím, ZAZ, vrať se zpět
ke komornějším koncertům.
Jsem
naštvaná. Nic. Jdu na MØ a vypadá to, že budu i ve stanu usínat nasraná. Není to chyba Dánky, ale moje. Nerozumím elektronice,
takže se asi zřeknu jakéhokoli komentáře. Nemám na to buňky, jen vidím nepěknou
gymnastku na pódiu, pařící lidi a slyším divné zvuky.
Tuc tuc.
Nebudu zůstávat jen proto, protože MO je
v kurzu. Jdu na Belleruche na Agrofert stage.
To se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí dne, týdne, měsíce!!!
Elektro blues a soul z Londýna. Jsou tři; Dj, basák a zpěvačka KathrindeBoer
s úžasným, takovým tím swingovým, hlasem. Parádní a originální kombinace,
parádní zvuky, parádní melodie, parádní rytmus. Už je zřejmě nikdy neuvidím,
protože si dávají dlouhou pauzu. Došlo mi, že je znám už takových pět let,
ale zapomněla jsem na ně. Teď se připomenuli tím nejlepším způsobem - živým
vystoupením. Suverénní, svižná a anglicky elegantní muzika. Zapařila jsem jak
nikdy! Nutno říct, že sami interpreti byli z Colours upřímně nadšení. I na
fejsbuku tento festival vynesli do nebes. Pořád si nás fotili a prej že nic
takového ještě nezažili a to už hráli všude možně.
Ráno se vzbudím s festivalovou náladou. Venku praží, je
krásně.
Bude to dobrý.
Bude to dobrý, říkám si ještě ve stínu uprostřed fronty na
stanové městečko, táhnoucí se podél zděné zastávky Důl Hlubina, do té doby, než dojdu do místa, kde zděná zastávka končí, a fronta se začně stáčet doprava, kam už dohlédnu a vidím
další mimo stín čekající kilometr lidí.
Kurva.
Ok. Dvě hodiny čistého času. Stan pak postavím na šestý
pokus a jdu.
Jupý.
Jakmile překročím hranice hlavní brány, ihned pozoruju
znatelné změny areálu. Nová ulice Ruská vytvořila „promenádu“ se stánky a
zkrátila mi cestu směrem ke Gongu. Paráda.
Dál na nic nečekám a jdu na Drive stage, kde hrají Orkiestra św. Mikołaja.Dám si tři songy, zkousnu i
polštinu, ale na víc nemám kapacitu. Orchestr trochu přikouřil lidovkám, ale
písnička jedna jako druhá. Taková juchajda mě nebaví. Jdu jinam.
Po
Ruské šlapu kolem Gongu na Agrofert stage, kde hrají američtí Kuroma.
Mám napsáno: slibné. Inu, tak asi ano, ale když o tom píšu, dochází mi, že už
si na jejich zvuk přesně nepamatuju. Hráli takový popmístyrock, ne špatný, ale bez
ksichtu, jak se říká. Spojení s MGMT v tom naživo až tak nevidím, neslyším, byť si
takto přihřívají polívku.
Utíkám
na hlavní Česká spořitelna stage, kde probíhá zahájení festivalu. Nezapomíná se
na nešťastný incident ze Stodolní z předchozího večera a Michal Hrůza se
Coloursákům rázem připomíná videoklipem na obřích ledkách. Navodí se mi trochu
úzkostný pocit. Vytrhnou mě z toho francouzští LesTambours du Bronx nikoliv v pozitivním slova smyslu. Oceňuju um bušení na plechové
sudy, ale abych u toho cokoli prožívala ...hm, snad jen nudu. Odcházím proto na
poklidnou Fullmoon stage, kde se pod ní, předtím než se nachystá svérázná
písničkářka Stinka, strhává bitva výtvarníků. Dobrý nápad.
Lezu nahoru ke stejdži.
Prvních sedm písniček
hraje Stinka sama na harmoniku. Kolem jen
hlouček lidí vyhýbající se mainstreamu, vidím i básníka Hrušku s jeho
obvyklým výrazem ala hledámjsoucnovkaždéželeznétrubce. Komorní scéna
v podvečerním prostředí vzadu s barevně nasvícenými komíny pecí se
jeví jen jako iluze, tady panuje spíš šedivá introvertní nasranost skrze písně
této zajímavé interpretky. Zvláštní frázování podněcuje explicitní texty
zaměřené většinou na společenské problémy. Elektro plus harmoniku za chvíli doplňuje kytara
a pokračují společně v alternativním něcojakošansonu dál a já zachytávám
první pozitivní pocity z hudby. Jo, je to tam. Užívám si to, ale je čas
odejít.
Shaka Ponk na ČS stage.
Neměla jsem nikam chodit. Tohle už nechci v životě slyšet. Prázdné, byť
nabušené, teatrální metalové nic a opice na obrazovce a skákající živá opice
(není v tom nic rasistického) tomu fakt nepomůže. Jenže opičáci kolem
skáčou. Co už. Odcházím rychle pryč.
Seasick Steve na ArcelorMittal stage mě donutí dostat
se na jinou vlnu. Nutno říct, že mu to nedalo moc práce. První tóny jeho
country blues mě chytly a držely po celou dobu jeho koncertu. S kolegou,
naprosto vynikajícím bubeníkem, vytvořil tenhle americký tulák, dělník, ale
hlavně výjimečný muzikant, hrající na různé podivné nástroje, nabitou hodinu syrové autentické hudby přímo jako
z nefalšovaného texaského pubu. A ještě lepší. Na chvíli si dokonce
vypomohli i zvukem smetáku, SS prohodil pár flegamticko-ironických hlášek. No
prostě pohoda.
Čeká mě poslední koncert amerických MGMT. Na rovinu,
nečekám od toho nic moc, spíš teda čekám nic. Tahle hudba mě z desek
nezaujala, ale je to headliner, dám si pár songů, aby se neřeklo, a půjdu.
Tak už je nasvíceno...
Moment, to jsou jako oni? To jako vážně přišli jen tak a
spustí se to bez jakékoli parády a velkých gest? No dobrý, to je mi sympatické.
Moment, tohle ale není jejich hudba, ta nezní tak dobře přece. Ty kytary takhle
nevynikají normálně. Ježiš, to je dobrý. Ježiš, ten zpěvák je hezký. A bubeník
je sexy. Další song taky pecka. Mně se to normálně líbí. Co líbí, miluju to! Petro,
ty krávo, ty brečíš, proč, do prdele, brečíš?! Co to jsou za emoce, sakra?! Dyť
to není na brečení!
Prosím, ať ten koncert nikdy neskončí.
Zhruba takto bych popsala
svoji cestu, jak jsem začala zbožňovat tuhle kapelu. Vypadají, jako by stáli
celou dobu na hanbě, působí na mě ale nějaká skrytá silná energie, zdánlivě
upozaděna, kterou produkují. Nádech retra, psychedelie, alternativního
poprocku. Zvláštní experimentální směs, co fungovala ... alespoň na mě.
Zklamané reakce
návštěvníků, kdy jsem zaslechla, že MGMT hráli úplně stejně jak z desky a
bez invence, nechápu. Já si myslím pravý opak, už i přechody mezi jednotlivými
songy byly invenční jako prase. Ok, to by už stačilo.
Odcházím spát na karimatku
do špinavého stanového městečka, ale moc šťastná po tomto zážitku.
Téma hodnocení umění řeším asi tak dlouho, jako se o samotné
umění, především o to hudební, zajímám, což už je vlastně docela dlouho.
Někdy mi to nedá spát. Kde je hranice vkusu a kvality? Proč mám považovat slova
vystudovaného muzikologa nebo praktikujícího hudebníka za zásadní?
Všechno je to vlastně otázka funkce hudby.
Pro mě je hudba
v prvé řadě emocionální záležitostí, proto mám na háku, že
ona kapela vybočuje z žánru a že se vzdaluje od své dosavadní tvorby a že
je ve skutečnosti jednoduchá, podobně to totiž mohou vnímat „odborníci“ a extramegasuperhyper fajnšmekři. Já jsem ale jen laik s vyvinutějším hudebním sluchem, o čemž
se neskromně domnívám. Zkrátka když to
na mě působí, nedá se s tím nic dělat, je to tam, líbí se mi to (tím
myslím opravdu líbí, nemyslím tím případ, kdy říkáme, že posloucháme Kronos
Quartet jen proto, abychom byli přijati do intošského kroužku, srkali tam lungo
a zajídali jej makronkou) a vypovídá to o tom, jaký jsem člověk.
Tak proč se píší odborné recenze (ne ty
z Musicserveru a jim podobné bláboly s výpovědní hodnotou nula)? Pro
kultivaci a rozšíření obzorů posluchačů a proto, aby byl odstraněn plevel.
Vypadá to, že si protiřečím, když výše
vlastně tvrdím, ať každý poslouchá, co chce, pač hranice, co se komu líbí, má
každý jinde. Jenže!
On existuje ten nejspodnější limit, co je banalita a co už ne.
Základní umcaca, racaca, tududu rytmus, písně s podbízejícími se melodiemi a s plochým
textem a taky hudba, která umí záludně maskovat, že jde přesně o onen umcaca rytmus a písničku s podbízivou melodií a plochým textem ... Ano, tohle všechno je srač** a je třeba na ni upozornit, protože určité
záležitosti prostě potřebují omezení. Zvláště takovéto hudební braky.
Jde o to nabídnout posluchačům prostřednictvím recenzí a kritik impulsy k tomu, aby využili své dispozice
kreativity. Já si fakt myslím, že poslech kvalitní hudby člověka kultivuje a
často stačí jen chtít a zajímat se o nové zvuky. Váš mozek
takové procvičování ocení. Představte si, že by všichni ti orioni přestali pouštět goťáky, biebry a zagorky. Byli byste nuceni poslouchat mnohem
náročnější hudbu. Dost možná by pak Česko vypadalo úplně jinak-lépe, takže dramaturgové
rádií jsou vlastně hudební fašisti, hm?
Recenze a kritiky jsou tady taky samozřejmě proto, protože
muzikanti potřebují odezvu od odborné obce. Ale!
Pokud jsou takové kritické texty jen libůstka jejich pisatelů, kteří pak mezi sebou vedou žabomyší války třeba o to, zda je
album Atoms for Peace variací Radiohead, nebo do mě kérují, že jsem
úplně blbá, když se mi líbí jen první tři desky R., tak je to špatně.
Je to o
respektovaní hudebních hranic každého v rámci náročnější hudby.
Vynechávám zaujetí určitou hudbou v kontextu životních situací, to pak situaci ještě víc komplikuje...
Tohle všechno jsem napsala jako takové antré k popisu svých
hudebních zážitků z Colours of Ostrava (já mám hroznou potřebu je sdělit).
Tímto si vlastně odůvodňuju to, proč odejdu z koncertu ZAZ (ano) a podobně
a vyprošuju si, aby mě za to někdo písemně lynčoval.
Jen
tak lze Boha vzývati, jak déšť v poušti na svou dlaň.
A klopýtneš-li, mé rámě tvou oporou jest,
abys kráčela tak, jak káže z minula zvyk či
samotná tvá čest.
Nadešel
čas, na mně je již řada.
Trhati
budu z plodů slasti na tvých ňadrech.
Nechť
ještě hebké tvé prsty trhají zas mé plody.
Pro
vykoupení, kdy Olymp je již na dosah!
Naposled
Jej proto ňadry sevři pevně,
ať
završí se vášněplné naše hody.
Lehkovážný
smích.
Jako
směšnou lásku naši suď…
Průkazné kapky vesmírné touhy provždy skrýt,
ty nápomocen přitom buď.
Toť
jen důkaz Amorovy kuše.
Nu.
Odklidit
jej z povrchu země.
Na
oči pásky a ukrýt někde v hloubi duše.
…
Obléci
šat, stud, kráčeti dál?
Dobrá.
PS:
Přebásnit porno. Nevím, jestli to už někdo někdy udělal, ale jedné krásné noci jsem nemohla spát a četla si internetové diskuse, kde stálo: "...ten scénář je plochý asi jako dialogy z porna."
No a že noci jsou dlouhé, tak jsem si našla náhodný "film", přepsala dialogy a pokusila se je "zpoetizovat". A výsledek jste četli.
PS1:
Bojím se, co přijde, pokud dneska nebudu moci spát.
PS2:
Koho pohoršuje slovo kulky, nechť text výše nečte, ale na to už je stejně pozdě, protože jste už slovo kulky zřejmě přečetli, jelikož toto je PSko a PSko se píše nakonec, žeano.
PS3:
Je mi líto, že oba texty nestojí vedle sebe, ale nějak to tady nejde a srát se s tím další hodinu se mi nechtělo. Ale kdyby to šlo, tak byste viděli, že každý verš, řádek přebásněného textu koresponduje s veršem citovaného "filmu".