Ráno se vzbudím s festivalovou náladou. Venku praží, je
krásně.
Bude to dobrý.
Bude to dobrý, říkám si ještě ve stínu uprostřed fronty na
stanové městečko, táhnoucí se podél zděné zastávky Důl Hlubina, do té doby, než dojdu do místa, kde zděná zastávka končí, a fronta se začně stáčet doprava, kam už dohlédnu a vidím
další mimo stín čekající kilometr lidí.
Kurva.
Ok. Dvě hodiny čistého času. Stan pak postavím na šestý
pokus a jdu.
Jupý.
Jakmile překročím hranice hlavní brány, ihned pozoruju
znatelné změny areálu. Nová ulice Ruská vytvořila „promenádu“ se stánky a
zkrátila mi cestu směrem ke Gongu. Paráda.
Dál na nic nečekám a jdu na Drive stage, kde hrají Orkiestra św. Mikołaja. Dám si tři songy, zkousnu i
polštinu, ale na víc nemám kapacitu. Orchestr trochu přikouřil lidovkám, ale
písnička jedna jako druhá. Taková juchajda mě nebaví. Jdu jinam.
Po
Ruské šlapu kolem Gongu na Agrofert stage, kde hrají američtí Kuroma.
Mám napsáno: slibné. Inu, tak asi ano, ale když o tom píšu, dochází mi, že už
si na jejich zvuk přesně nepamatuju. Hráli takový popmístyrock, ne špatný, ale bez
ksichtu, jak se říká. Spojení s MGMT v tom naživo až tak nevidím, neslyším, byť si
takto přihřívají polívku.
Utíkám
na hlavní Česká spořitelna stage, kde probíhá zahájení festivalu. Nezapomíná se
na nešťastný incident ze Stodolní z předchozího večera a Michal Hrůza se
Coloursákům rázem připomíná videoklipem na obřích ledkách. Navodí se mi trochu
úzkostný pocit. Vytrhnou mě z toho francouzští Les Tambours du Bronx nikoliv v pozitivním slova smyslu. Oceňuju um bušení na plechové
sudy, ale abych u toho cokoli prožívala ...hm, snad jen nudu. Odcházím proto na
poklidnou Fullmoon stage, kde se pod ní, předtím než se nachystá svérázná
písničkářka Stinka, strhává bitva výtvarníků. Dobrý nápad.
Lezu nahoru ke stejdži.
Prvních sedm písniček
hraje Stinka sama na harmoniku. Kolem jen
hlouček lidí vyhýbající se mainstreamu, vidím i básníka Hrušku s jeho
obvyklým výrazem ala hledámjsoucnovkaždéželeznétrubce. Komorní scéna
v podvečerním prostředí vzadu s barevně nasvícenými komíny pecí se
jeví jen jako iluze, tady panuje spíš šedivá introvertní nasranost skrze písně
této zajímavé interpretky. Zvláštní frázování podněcuje explicitní texty
zaměřené většinou na společenské problémy. Elektro plus harmoniku za chvíli doplňuje kytara
a pokračují společně v alternativním něcojakošansonu dál a já zachytávám
první pozitivní pocity z hudby. Jo, je to tam. Užívám si to, ale je čas
odejít.
Shaka Ponk na ČS stage.
Neměla jsem nikam chodit. Tohle už nechci v životě slyšet. Prázdné, byť
nabušené, teatrální metalové nic a opice na obrazovce a skákající živá opice
(není v tom nic rasistického) tomu fakt nepomůže. Jenže opičáci kolem
skáčou. Co už. Odcházím rychle pryč.
Seasick Steve na ArcelorMittal stage mě donutí dostat
se na jinou vlnu. Nutno říct, že mu to nedalo moc práce. První tóny jeho
country blues mě chytly a držely po celou dobu jeho koncertu. S kolegou,
naprosto vynikajícím bubeníkem, vytvořil tenhle americký tulák, dělník, ale
hlavně výjimečný muzikant, hrající na různé podivné nástroje, nabitou hodinu syrové autentické hudby přímo jako
z nefalšovaného texaského pubu. A ještě lepší. Na chvíli si dokonce
vypomohli i zvukem smetáku, SS prohodil pár flegamticko-ironických hlášek. No
prostě pohoda.
Čeká mě poslední koncert amerických MGMT. Na rovinu,
nečekám od toho nic moc, spíš teda čekám nic. Tahle hudba mě z desek
nezaujala, ale je to headliner, dám si pár songů, aby se neřeklo, a půjdu.
Tak už je nasvíceno...
Moment, to jsou jako oni? To jako vážně přišli jen tak a
spustí se to bez jakékoli parády a velkých gest? No dobrý, to je mi sympatické.
Moment, tohle ale není jejich hudba, ta nezní tak dobře přece. Ty kytary takhle
nevynikají normálně. Ježiš, to je dobrý. Ježiš, ten zpěvák je hezký. A bubeník
je sexy. Další song taky pecka. Mně se to normálně líbí. Co líbí, miluju to! Petro,
ty krávo, ty brečíš, proč, do prdele, brečíš?! Co to jsou za emoce, sakra?! Dyť
to není na brečení!
Prosím, ať ten koncert nikdy neskončí.
Zhruba takto bych popsala
svoji cestu, jak jsem začala zbožňovat tuhle kapelu. Vypadají, jako by stáli
celou dobu na hanbě, působí na mě ale nějaká skrytá silná energie, zdánlivě
upozaděna, kterou produkují. Nádech retra, psychedelie, alternativního
poprocku. Zvláštní experimentální směs, co fungovala ... alespoň na mě.
Zklamané reakce
návštěvníků, kdy jsem zaslechla, že MGMT hráli úplně stejně jak z desky a
bez invence, nechápu. Já si myslím pravý opak, už i přechody mezi jednotlivými
songy byly invenční jako prase. Ok, to by už stačilo.
Odcházím spát na karimatku
do špinavého stanového městečka, ale moc šťastná po tomto zážitku.
Žádné komentáře:
Okomentovat