"... převzali moc v zemi! "

     Nedávno se mě moje kamarádka, hloubající nad řádky filosofie dějin, zeptala, zda si náhodou nemyslím, že je dnes úloha oné matky všech věd  přeceňována. Na chvíli jsem se odmlčela, zamyslela a poté rezolutně odpověděla, že NE. Taková rozhodnost totiž pramenila z úvah, postřehů a děsů, jež mi v hlavě vyvstávají už poměrně dlouho a já se rozhodla z toho vypsat.

     Začnu od píky. O prázdninách jsem měla potřebu hlavně sama sobě dokazovat, že si umím zájem o společensko-kulturní a literární dění intenzivně udržovat, založila jsem si k tomuto účelu a cíli blog a také zjistila, že jedna ze sociálních sítí, Twitter, není pouze o jedněch a těch samých. S překvapením jsem zde našla hrstku lidí a rovněž institucí mi sympatických. Ovšem, hledání těchto blízkých zájmových skupin je jako hledání jehly v kupce sena, zkrátka se musím prodírat velmi velmi širokou vrstvou jistých lidí. A tehdy mi to začalo všechno docházet, až jsem dospěla ke své osobní (ale možná taky globální, co vy víte) apokalyptické vizi…

     Jeden manažer, jeden marketér, dva marketéři, tři, čtyři, pátý, desátý, miliontý. Tito lidé se množí více jak Číňané. U většiny z nich v profilu figuruje zájem o média, reklamu a nebo o sobě šíří, že mají manažerské schopnosti či že je kdosi geek. Většina jejich líčení je asertivních, šokujících, okázalých, se snahou uchvátit a strhnout váš zájem. Tito živočichové nepochybují, že mají smysl pro kreativitu, ale snad jim uniká jedna okolnost. Kreativita je něco výjimečného i nového. Je to myšlení v jiné rovině, je to pohled na svět jinak. Kreativita plní svůj účel, když je uplatňována takřka ve všech uměleckých oblastech pro obohacení samotného prostého bytí, pro duchovní očistu, pro šťastnější život, ne? Proč se smějete?

Nemluvme o kreativitě tam, kde je vyplýtvávána na situace, kdy je sice využitelná, ale jen při jediném cíli a to zbohatnutí, kariérním postupu jednotlivců, přičemž v procesech činností za tímto jediným účelem se z obyčejných lidí stávají blbci. Dámy a pánové, představuji vám dnešní svět a ještě hrůzostrašnější vizi toho budoucího.

     Není překvapením, že jde většinou o jedince dost neerudované v základních oblastech. Prostě a jednoduše jde o týpky v oblecích a nekulturní tvory. 

Ale pozor, co je „důležité“, jsou to přece experti na to, jak svůj výrobek co nejlépe prodat, tedy jak lidem co nejvíce lhát (je tam rovnítko). Také se z nás vyznají  nejlépe na fejsbuku, což je nejzáslužnější činnost, není-liž pravda. Zaujalo vás to? Chcete patřit do této svérázné skupiny? Je to jednoduché, kupte si i Pad či i Phone, hlásejte Mac-progres, nepište celé věty, pište jen WTF, OMG, RULEZ, LOL, přidejte pár anglických slovíček, dále že oplýváte vynikajícími „pííáár“ schopnostmi a jste vítězové. Budoucnost světa. Dementokracie.

Reklama a sociální sítě ovládají přirozený svět apriori daný. Je to nátlak na něco tak silného, jako je naturální existence a já tam vidím střet, který nemůže vyústit v nic jiného, než v katastrofu.

     Abyste si nemysleli, nejsem zapšklý knihomol v houpacím křesle. Naopak, respektuji a sympatizuji s vývojem. Současnost mi sedí, sedí mi i Facebook, kde mám tisíce informací pohromadě a zprávy ze světa i odjinud se v tomto modro-bílém světě šíří rychlostí světla. Mně se to zkrátka líbí, ale zvrhlo se to. Nekorigujeme čas, který tam trávíme, tvoříme si umělé světy z fotek, událostí a statusů a zapomínáme žít ty skutečné. Idea všeho byla moc dobrá, ale skončilo to příběhem o dobře sestrojené a vybavené loďce, kterou smetla obrovská vlna, jež jí byla celou dobu v zádech i s výše uvedenými žraloky, nakonec ožírajícími topící se kocábku.

     Chci nějak apelovat, proto vše samozřejmě zveličuji a přetvářím svá jinak mírná slova v drsná. Vím, že žraloků je třeba, je třeba i velkých vln, aby se dalo dobře surfovat, ale vše s mírou a s podmínkou zachování trvalých hodnot jakožto těch nejdůležitějších. Pár lidí už se mi za mé názory vysmálo, ale já od nich neupustím, i kdybych za to nedostala ani jeden „lajk“. Proč? Protože se bojím. Svět se sice vyvíjí, ale v jistém ohledu stojí a naopak stagnuje, jelikož vše se posunuje směrem k zjednodušení, vše je snadnější, vše máme tak říkajíc pod nosem a my se tak stáváme pohodlnějšími.

     Vždy však budou existovat výjimky. U nás na škole, kde studuji bohemistiku a společenské vědy (a pořád si ještě nemyslím, že jde o anachronismus a zkostnatělé nauky, které brání jedinci v kreativním myšlení a posunu vpřed), některé potkávám, mám totiž to (ne)štěstí trávit hodiny filosofie s opravdovými filosofy a to si pak člověk připadá jak v jiném (snad lepším?) světě. Některé přednášky vážně nepoberu a to se fakt snažím. V tu chvíli mě přepadá pocit méněcennosti a pokouším se vše zlepšit, i když bych potřebovala efektivnější mozek, jenž by vše lépe analyzoval. Tak se vám tak nad sebou zamýšlím, ale pak se vrátím domů, zapnu Twitter a první, co uvidím, je článek budoucí žurnalistky z UK, jejíž recenze na knihu je tak tristní, že bych se za ní styděla i na gymplu, nicméně úspěch slavila hojně. Stejně tak jsem žasla nad tím, kolikrát je sdílená jedna přednáška o osobním rozvoji, kde člověk, který si myslí, že toho ve svých asi dvaadvaceti letech dosáhl opravdu hodně, vypráví, kterak ke svému peněžitému štěstí přišel. Sál je narván, lidé hltají zlehčené kecičky o kariérním postupu, tedy jak si ujasnit priority, rozdělit správně práci a že je třeba i při tom všem shonu pravidelně cvičit…Já si v tu chvíli řeknu – no do pr****. Tohle je kvalitní přednáška? Lidé skutečně ztrácí hodiny nad tím, že poslouchají ,,nabušeného“ prachatého frajírka, který vypráví svůj super cool příběh, jak se dostal na samotný vrchol "veškerenstva"?...

Proboha, přátelé, žijme, jak sami chceme. Každý se v něčem lišíme, nemůžeme přeci poslouchat a následně dodržovat cizí návod, jak si zařídit svůj život. Nechci přeceňovat svůj obor (natož sebe!), není zdaleka nejtěžší (klaním se, medici), a taky ho nechci srovnávat s pseudonaukami výše uvedenými (ono se to totiž i studuje!), je to diametrálně odlišné. Chci jen jedno a to, aby lidé dokázali rozpoznat, co má ještě cenu a co je, jak to říct, pravé a ryzí.

     A tady už se vracím na začátek. Milá přítelkyně, filosofie nikoli uvnitř jí samotné, ale v rámci dnešního světa přeceňována opravdu není….

Doba je jiná, je dynamická, někdo se přizpůsobí lépe, někdo hůř. Možností a informací je strašně moc a my se v nich jen tak plácáme. Vážně nedovedu odhadnout, zda se to všechno zlepší. Spíše si budeme muset všichni zvyknout, někteří s klasickým čapkem v ruce a někteří s Kindle čtečkou…

PS:

Během psaní mi v hlavě zněla nová písnička od Tata Bojs, kde se zpívá o vizážistech-fašistech, kteří ovládnou svět. Ta písnička je tak správně "špinavá", stejně jako hrozná na nás se valící budoucnost...jen…vážně vizážisti, Mardošo? J

B JAKO BRATISLAVA (A BINEC)

Letos neplánuju žádnou větší dovolenou kromě několikadenní podzimní Prahy (větší dovolenku chceme s holkami podniknout příští rok, pokud se nám podaří udělat státnice a štěstěna a okolnosti nám budou přát, uzříme ŘímJ), tyto prázdniny mi vyplňují menší akce, většinou hudební, literární a jinak kulturní aktivity, což mě mimořádně baví. Cestování mě ale naplňuje také, proto jsem navrhla rodičům udělat si výlet. Čechy, krom těch západních, docela znám, a tak jsem našim předhodila Bratislavu, kterou jsem za svůj život stačila poznat pouze z busu…Mám přesvědčovací schopnosti, máma polevila a otec zůstal v křesle u Tv .

No ženské mají vždycky schopnost informace nějak obalit zbytečnostmi a zakecat se…už už přejdu k naší cestě na východ…

Jely jsme brzy, ve dvě ráno, byl to jediný přímý vlak do Blavy. Do Bohumína (kdo neví, kde to je, tak je to jedno zaprděné maloměsto, ale významný železniční uzel) jsem nás dopravila mým vozem, byla to moje premiéra jízdy v noci no a přežily jsme. Méně jsme přežily cestu tam. Nemyslela jsem si, že mezi dopravou vlakem na Z a na V je tak markantní rozdíl. Byl to rychlík, který jel z Varšavy do Budapeště. Podotýkám, že místenky neměl skoro žádný cestující, přesto se někteří tvářili dost nasraně, když jsme jim narušily jejich kupé-intimitu…kéž bychom nikdy nenarušily a zůstaly na chodbě…

Sedly jsme si k Polákům. Jeli po dvojicích. Dvě ženy, jedna měla 183,5 kg a bylo jí v sedadle, soudě podle výrazu, dosti nevolno. Tato obézní kyselá Polka (pro příští účely postačí pracovní název OKP) cestovala s druhou Polkou, která podle oblečení byla vyznavačka minimálně zenu, ve kterém se podle výrazu v tváři zřejmě nenašla (http://www.youtube.com/watch?v=f-_KODaiEI0&feature=fvsr), budu jí říkat Matylda. Matylda a OKP cestovaly tedy spolu a chtělo se jim spát. OKP v těsném křesle bylo dost těsno…a Matylda by si spokojeně hověla na dvou sedadlech, avšak co čert nechtěl, nastoupila jsem já a půlka místa byla mého. Matylda potom cca 4 hod cesty do slovenské metropole dávala okázale najevo své sympatie k mé osobě, stejně tak OKP, vskutku milé dámyJ. Ostatní dva cestující, suchý pár, byli stejně tak příjemní a milí…

Díky bohu, že fungovala klima, rozespalým spolucestujícím totiž vůbec nevadilo, že jsou zavření skoro až ,,v plynu“, který vlastně sami vypouštějí, nepříjemné. Seděla jsem raději nehnutě, kdyby mi Matylda náhodou chtěla natáhnout…Uf, konečně vlak zastavil, rychle se suneme ven z toho pekla, všichni uvnitř v tom smradu spí a já si nakonec neodpustila: ,,NÁÁÁSHLEDANOUUU“ ;-)

Jsme venku a nemohu uvěřit svým očím – vždyť jsme v Brně! Ne počkat, je to opravdu Bratislava. Na nádraží v Brně bych snad vyzkoušela i WC, aniž bych se bála, že dostanu přinejmenším mor…

O nějaké luxusnější kavárně, nebo dokonce knihovně, obstojném obchodu, jak jsme zvyklí v Praze (ale vlastně i třeba v Ostravě), nemůže být ani řeči. Jedno pochybné špinavé bistro za druhým a národní ostuda v celé své kráse, takto vidím hlavní nádraží v Bratislavě, které je také docela malé…

Dostáváme se na doporučení do centra taxíkem, spoj električkou či trolejbusem je prý docela komplikovaný, což je pro cizince opravdu přínosné…Taxikář, co se týče fyziognomické stránky, vypadá dost jižně – no a taky nás pěkně natáhl, pro příště už budeme chytřejší – nebo ne, pro příště pojedu autem…

Jsem ve Starém městě, od nádraží se mé první nešťastné dojmy mění trochu k lepšímu, ale pořád se nenechám okouzlit slovenskou architekturou a rozum mi říká, že jsem opravdu v centru a srovnává prostředí slovenského centra s pražským, usoudila jsem, že se to nedá, propast je příliš hluboká. Zkouším jiná města – Brno, Ostrava, která jsou sic menší, ale čistší a alespoň se snažící o nějaký progres…

Staré město je malé, ale poměrně malebné, vadou na kráse je ale nevyužitý potenciál některých budov, neupravenost a celkové zanedbání, což je velká škoda. Někdy však staré oprýskané domy působí mocně, jako by si žily svůj život a správci města jim v tom rozhodně nebrání…

Dostáváme se kolem Národního divadla k jakési promenádě s lavičkami a Dunajem. Je ještě brzy ráno, všude opar…a teprve tady to na mě dýchlo. Konečně nějaký pozitivní dojem. Vpravo se týčilo Ufo, které je architektonicky na svoje stáří dosti zajímavě řešeno. Pomalu se k němu dostáváme pod mostem, kde je prostor pro chodce a já musím fotit a fotit a fotit. A fotit. Na výjezd megagiga rychlým výtahem nahoru si ještě chvíli počkáme, jdeme se proto projít po nábřeží, ale tady se opět ozývá můj rozum. Břehy Dunaje jsou žalostné. Všude samá nevzhledná křoviska a lavičky řvoucí po revitalizaci, která by snad nebyla až tak nákladná, pokud by byla provedena chytře = úsporně. Opravdu by stačilo málo. Na ,,Talíři“ je krásně, jsme tam samy a já se rozhlížím a zkouším zaostřit na Vídeň a na Bratislavský hrad, na který ale ostřit nemusím, ostře ho vidím hned vepředu, kde se na skalisku hrdě vypíná. Uvnitř Ufa je pěkná restaurace a bar a dá se říct, že zažívám první jakýsi luxus.

Proti luxusu nemám nic, proto pokračujeme směrem na Petržalku k Auparku, obrovskému nákupnímu centru, které, jak už to bývá, se ničím nevymyká oproti ostatním nákupním centrům. Byla tam Zara, Promod a Mango, což je základ a jako ženská můžu říct, že jsem byla spokojenáJ.

Pak už zbývalo jen jedno, dostat se domů, kdy jsme bohužel nejely přímo, ale přes Břeclav a  konce světa typu Spytihněv, …ice, …ín, …oce, Otrokovice, bla bla…chrrrr... až do Přerova, odkud jel kýžený rychlík směr Bohumín.

A jak celkově Bratislavu vnímám? Evokuje mi hodně jižní slovanské zaostalé státy typu Rumunsko, Bulharsko, nemohu si pomoci (možná silný první dojem z nádraží?)…Připadá mi, že Bratislava je jeden hermetický kruh a nové věci jsou vnímány negativně. V Bratislavě se prostě zastavil čas a do třetice - Bratislava hodiny na ručičkách posunout, dle mého, ani nechce. Škoda…

PS: Přikládám mini fotoreport, jenž má slova určitě významně okoření J