Colours of Ostrava, den čtvrtý (20.7. 2014)

Ledová. Už asi bez komentáře.

Poslední den hodně zevlím, jsem unavená a ulehám na trávník u hlavní stejdže. Pohoda jazz...

A pak se to stalo.

Přepadení, znásilnění, těžké ublížení na zdraví! Nestačila jsem utéct a následky si bohužel ponesu do konce života.

Na ČS stage začali hrát Horkýže Slíže.

Teď vážně. Zvládla jsem účast kapely Chinaski, dokonalého příkladu jalovosti, protože člověku nemohou tolik ublížit. Ale tady tato banda ignorantů mě ničí psychicky i fyzicky, protože přispívají k odumírání mozkových buněk a podporují neurotické dispozice jedince. Utíkám rychle pryč, u toho nadávám, ale skřeky a hluk mě s každým oddalujícím se krokem stejně lapají. Teď jsem už dostatečně daleko, ale stejně...

Asi stojí za to zamyslet se nad dramaturgií Colours. Je naprostá pravda, že z programu si vybere každý, ať už hopsandy, popíkaři, kaliči, pivaři, rockeři, nároční posluchači nebo fanoušci progresivní hudby. Vyvstává otázka, zda je to dobře. S odstupem času, kdy už jsem trochu vystřízlivěla z festivalového opojení a na věc se tak dívám objektivněji, říkám, že je to špatně. 

Důvod? Mišmaš neznamenající nic jiného než ztrátu ksichtu. Podobné výtky, jako je ta má, pak odrážet názorem, že barvy znamenají pestrost a že si vybere každý, je slabé a podlézavé vyrovnávání se s negativní kritikou.

Jo, jde o princip. No a co? Mně je zkrátka příjemné být na festivalu s vyrovnaným a vkusným lineupem, protože lidé, kteří tu přijdou, hledají to co já - kvalitní muziku, a tak máme všichni ušlechtilý zájem - užít si ve spřízněné atmosféře festival po hudební stránce. Kapely jako Bastille, Horkýže nebo John Newman (za chvíli si ho podám) nejsou krokem vedle, ale krokem mimo. Kdyby podobní interpreti zmizeli z programu, nic by mi už zásadně nevadilo a velkoryse bych pak tolerovala sušenky za úsměv, hlasité michaly davidy z tanečních zón nebo snahu o standardizaci ze strany nejmenované marketingové agentury, jež dokáže intenzivně pečovat o hudební festival stejně tak jako o jedno nejmenované obchodní centrum. Ostravě a Colours se pak vtiskuje jednotný odosobněný look (foto, logo, vizuální styl a strááášlivě příjemná komunikace na sociální síti za účelem shrábnout co nejvíce fanoušků, jakýchkoliv). 

Jo, i to jsem schopná přežít, protože program, i ten doprovodný (skvělá divadla, poetická scéna a diskusní scéna ČT), je bez výše zmíněných hudebních hrůz, jež nejsou důkazem pestrosti, ale, po seškrábání Balakrylu, důkazem šedi, mimořádně dobrý.

Pojďme k tomu příjemnému.

Listolet! Tajný měsíc mezi říjnem a listopadem. Čím jsem starší, tím víc je mi poetika vycházející z přírody, lidovosti, ale přece jen alternativní, bližší. Jenže Listolet mi servírují ještě něco navíc. Jsou to poměrně důvtipné texty a nadmíru příjemné vystupování (zpěvák, průvodce, klávesista a harmonikář Tomáš Háček tímto získává titul sympaťák roku). Dochází mi, že jde o chytré (pozn. dva dentisté a režisér v bandu) a milé lidi. Pozitivní atmosféra by se dala krájet. Listolet je mladá kapela a jejich sound se od prvního alba, které je tak nějak sterilně umcaca folkové, hodně posunul. Může za to elektro a hlavně moje milované trubky, které kapela dokáže umně využít. Takže? Letošní nejlepší český band na Colours. Moc se těším na jejich další živý koncert někdy v budoucnu. A o Karpatech, odkud vítr Listolet do Ostravy zavál, si začínám myslet jen ty nejlepší věci.

Následuje koncert John Butler Trio na ČS stage. Musí se líbit. Prostě neexistuje možnost, že by se to někomu nelíbilo. To impro s kytarou, co Butler předvádí, je jednoduše geniální. I když stojím docela vzadu, tak až tady se dostává síla testosteronem nabitého vystoupení a energické australské bodrosti. Prostě hustí chlapi. Zkušení muzikanti si takový koncert musí zákonitě užívat i po technické stránce. Moc dobrý.

Postupuju lehounce k cíli. The National. Asi nejsem podstatou melancholik, jelikož tuhle hudbu vnímám jako jednotvárný indie rock, pro mě nijak silný na rozdíl třeba od takového Interpolu. Pár písniček mě mírně zaujme, ale toť vše. I přes to shledávám trapným fakt, že na Horkýže byl prostor před ČS stage zcela zaplněn, kdežto tady se chudák zpěvák musel vydat přímo do publika a několikrát se uvnitř té hrstky lidi projít. Ale ono nic. Nezabralo. Nevděčníci!

ČR na takový zvuk není připravena a možná díky své nátuře nikdy nebude. Málo melancholiků.

Odeznělo to rychle, pokud se něco vůbec dostavilo. Je to škoda? Nevím.

U Goat si dáváme první a poslední Pálavu. Není to vůbec špatné, Pálava i Goat. Spousta barev, exotika i tvrdší muzika, vše utkáno v zajímavou směs. Ale už moc nedokážu vnímat. Cítím blížící se konec, spíš jen tak koukám kolem sebe a vstřebávám poslední dojmy. Ten poslední z Johna Newmana ale nebyl vůbec dobrý.

Já dost dobře nechápu, co na té jeho nabubřelé show tolik všechny baví a z čeho fanynky vlhnou a neuměřeně za mnou křičí "aaaaaaaaa".

Drž pysk.

Stačí mi několik minut a vím, že kdysi obtloustlému mladíkoví, který vypadá jako Rudolf Hrušínský zamlada (neřvi a podívej se pořádně, mám pravdu) a kterému teď leží u nohou celé Colours, se z toho všeho asi staví, jinak by neříkal za každým slovem fucking (ten festival není fucking, you fucking asshole), netančil přes hodinu vkuse valčík po mozkové příhodě a nezpůsoboval by mi trudomyslné stavy s každým jeho teatrálním gestem a svou pseudopompézní muzikou celkově.

Narcistická porucha osobnosti není sranda. Doporučuju jít se co nejdříve léčit, jinak bude další koncert a to už bych příště nemusela zvládnout. 

Foto: rudolf-hrusinsky.unas.cz

swide.com

Tak jo. A to by bylo asi tak všechno. Ještě chci dodat, že jsem letos uklidnila jen pět lidí, kteří mě u koncertu rušili (a vzali to poměrně dobře, protože jsem při tom byla nebývale milá), zahlédla jsem jen tři holky s umělými kytkami na hlavě (co si o tom myslím, vám asi dochází, když to zmiňuju). I hipsterů se letos vyrojilo málo. Nebo se jen pohybovali v undergroundovějších prostorech, než jsem se pohybovala já. Ale o tom dost silně pochybuju. Inu, pro mě jen dobře.

Foto: Myokard

PS: Příští rok jdu zas. To je jasné.